S tím návalem lásky...
Na první dítě jsem se strašně těšila, měla jsem rizikové těhotenství, furt doma, nemyslela jsem na nic jiného. Měla jsem pro ni vymyšlené jméno (se kterým muž nesouhlasil) a tak jsem o ní celé těhotenství mluvila, myslela.
A pak se narodila o měsíc dříve, bála jsem se o ni, jmenovala se jinak... cizí dítě. Chvíli mi to trvalo.
U druhého jsem byla opatrnější v emocích, měla jsem tříletou dcerou, takže jsem se soustředila i na jiné věci. I u ní mi pár dnů trvalo, než jsme navázaly vztah (byla od narození uřvaná, věčně nespokojená, strašné
A třetí neplánované těhotenství - těšila jsem se, doufala ve třetí holku. Když mi řekli, že to bude kluk byla jsem fakt zaskočená, myslela jsem, že se spletli. Nechtěla jsem si to připustit, ani když mi to po odběru plodovky potvrdili. Představa syna mě děsila, měla jsem dvě holky a chtěla třetí, tam jsem věděla, co mě čeká.
A pak se narodil a bylo to jediné dítě, které jsem si zamilovala hned v první minutě.