Čumčo, jo, i mamka na to byla sama...teda pomáhal jí i brácha se švagrovou, já byla v nemocnici, tak jsme si aspoň hodně volaly, víc jsem dělat nemohla a hrozně mě to mrzelo. Měla jsem strach o syna i o mamku...Navíc si to narození prvního vnoučka (předtím už měla od bráchy dvě vnučky) ani vlastně neměla možnost nějak užít. Bylo to docela šílené období, já ji mohla podporovat akorát po telefonu, a pak když se syn narodil, tak žloutenka, kojení taky nešlo...asi ani nebylo divu... Jako my jsme věděli, že s tátou je to jen otázka času, měl mrtvici, když jsem byla v 6.měsíci...a od té doby to s ním bylo střídavě lepší, horší, pak už špatné...minuli se se synem o týden, ale ještě jsem aspoň tenkrát tátovi v jeho světlé chvilce stačila říct, že je to kluk a jak se bude jmenovat...