kat, jasně, trocha fatalismu je asi pro život nezbytná... ovšem současnost nám dává docela dost prostředků, jak svůj život směrovat alespoň plus mínus nějak podle vlastní volby
a se svobodnou vůlí a vlastní volbou jde ruku v ruce pocit zodpovědnosti... já to váhání chápu - sama bych si řekla, že když tolik váhám, je to znamení... ani ne tak znamení shůry, jako spíš zevnitř... že mě nějak brzdí vlastní hlava, podvědomí...
druhá věc je, že neexistuje obecně platná pravda, nejsou žádné tabulky... vždycky půjde o konkrétní lidi... za sebe bych se opírala o genetiku, předpoklady podle předků a rodinných predispozic... a především se neupírala k období po narození dítěte, ale na dlouhodobý horizont - je jedno, jestli si člověk dokáže jít hrát na pískoviště s batoletem, ale není jedno, jestli pro něj bude oporou v pubertě a při vstupu do samostatného života (a to je něco, na co se rádo zapomíná při podobných diskuzích)