Bóže...

Jednak o špatných podmínkách jsi nic nepsala. Ptala ses, jestli je otec ve 42 letech moc starý na mimino.

Shrnuto - objektivně není, subjektivně může být, dělejte si, co chcete.


Jinak k těm špatným podmínkách - nevšimla jsem si, že by se rodily děti jen za ideálních podmínek. Je zodpovědné (viz téma výš Vážného), aby si dítě pořizovaly dva 26ti letí mladí, z nichž ani jeden pořádně nevydělává a holka ještě studuje, nemají ani vlastní bydlení a budou zřejmě tedy alespoň částečně odkázáni na sociální dávky? Jsou to dobré nebo špatné podmínky?

Ještě že nemáme komise, které by před početím posuzovaly (jako třeba při adopcích), jestli jsou rodiče odpovídajícím způsobem staří, zajištění, geneticky kompatibilní, vzdělaní ohledně dětské psychologie a první pomoci atd.


Tu pravou touhu po dítěti prostě necítíš, to není nic špatného. Kdybys ji cítila, tak takhle nediskutuješ. Je naprosto v pořádku, mít jedináčka a žít současným (zřejmě pohodlným) způsobem života bez uřvaného mimina a pokaděných plín, míň místa, míň peněz, vypadnout na pár let z práce... Průser může být jen, když ji ucítíš třeba za 5 let a to už tvůj muž třeba odmítne s tím, že "skoro v 50" je na dítě starý.

Není to spíš tak, že tě do toho tlačí muž a tobě se úplně nechce?
Nebo taky můžeš mít v povaze, věci příliš racionalizovat...To je taky v pořádku.

Spousta lidí se u početí dítěte chová jako naprostí blázni, z úhlu pohledu jiných lidí může být naprosto nepochopitelné, proč si proboha to dítě (nebo právě teď nebo právě s tímhle chlapem... nebo právě s takovým odstupem od toho prvního) pořizují...

Nikdo nechodí v ničích botách, tvoje rozhodnutí, tvůj život, tvoje volba, tvoje odpovědnost. Nechceš, nepořizuj si. Chceš, pořiď si. Ostatní se poddá. I kdybys přemýšlela 2 roky a zvažovala plusy a mínusy, záruku zdravého dítěte, stabilního manželství, štěstí a zdraví až do smrti ti nikdo nedá, dokonce ti ani nezaručí, že místo jednoho dítěte se ti nenarodí paterčata, že