Angrešte a ostatní, děkuju, píšu jen to, co mě naučil život...nemohla jsem nijak předvídat, ani dopředu vyřešit, kdy potkám toho pravého chlapa pro rodinu, ani že mi táta umře týden před narozením syna, ani to, že mamka onemocní rakovinou v synově batolecím věku a tím pádem ji nemoc a léčba připravila o intenzivní zážitky v tom nejhezčím věku...nebo to, že manžel jednoho dne musel ze dne na den skončit kvůli zdraví s prací, kterou předtím dělal spustu let... Ale prostě jsme se tomu v tu chvíli museli nějak postavit a najít co nejlepší řešení. A život šel dál, někdy snáz, někdy hůř, jak už to tak prostě chodí. A užíváme si a vážíme každé hezké chvilky, kdy jsme v pohodě.