Taky je to o přístupu a o vztazích...

Já se starala o babičku i dědu, postupně samozřejmě víc a víc. A patří to mezi mé nejlepší zážitky, i když to samozřejmě bylo fyzicky i časově náročné.

Je pravda, že to bylo jednodušší v tom, že byli celkem poddajní, ale to bylo taky i tím, že jsme je nenutili ke změnám, o které nestáli... Pravda - také tím, že jsem měla v tom klíčovém období vstřícného zaměstnavatele, který to mé odbíhání toleroval. (děda umřel těsně před mými advokátními zkouškami, takže dobu OSVČ, kdy bych měla toho času víc, už jsme "nestihli").

A ano, 4 hodinové sezení v čekárně u doktora bylo nepříjemné, ale nevyčítala jsem to svým prarodičům, ale systému, který něco takového dopustí. K lékaři jsem objednávala já, nebo holt na té kontrole se domlouval termín další - tj. řekla jsem si, jestli by to nemohlo být spíš v xxxxx. Chce to i určitou "autoritu" vůči tomu seniorovi - ne babi, já doktorce zavolám sama a objednám tě. Chodit s nimi do ordinace, nečekat v čekárně, slyšet přímo pokyny a domluvit se rovnou.

Musela se zapojit samozřejmě celá rodina, teta a máti jezdily na střídačku na některé víkendy (ne na každý, ale každá se snažila aspoň jednou za měsíc, i častěji), takže jsem jako mladá,bezdětná mohla i vypadnout o víkendu pryč. Strýc a (taky už dospělý) bratranec přebírali starost třeba o zahradu - sekání trávy a tak.

Ale to, o čem píšeš, tj. vození k lékařům, denní vaření, uklízení atd., to bylo primárně na mě, bydlela jsem u nich a měla snadno dohodnutelnou pracovní dobu, takže toho jsem si užila dost.

byly to asi 4 roky a (možná v rámci vzpomínkového optimismu) pamatuju si většinou jen ty lepší věci (děda mi hodně vyprávěl o dětství a mládí a o rodinné historii, později dokázal vyjádřit i vděčnost byť ne slovy, ale takovými gesty - byl nepochybně rád, že nezůstal v domě sám) - hodně jsem se naučila cítit takové rodinné pouto.

U nás je v tomhle taková vesnická morálka - rodina v tomto drží pohromadě, staří se většinově neodkládají do domova důchodců a rodina to nějak zvládne. Žiješ v tom, vidíš to u sousedů, známých... Ve městě (zvlášť v Praze) zas máte jiné možnosti - různé služby (placené).

Doporučuji proto zapojit i potomstvo, hledat možnosti, nemusí přece všechno dělat jeden člověk. K doktorovi, i kdyby jezdila jednou týdně (což je dost, spíš to bude míň), když se budete střídat 4, tak to vyjde třeba jen jednou za měsíc... Dokud nepotřebuje péči 24 hodin denně (což ale také může přijít), tak se to dá snáz.

Teď máme tchyni přes 80 a muž je jedináček, takže taky fungujeme my + velký syn (ten teda např. vozí v neděli do kostela, dohlíží, když my jedeme třeba na dovču...). Nechápu, proč by vnoučata nemohla pomoct - zvlášť pokud se babička v dětství taky starala, hlídala, brala na dovolenou... to je podobné, jako minulá diskuse o tom, jestli velké děti se mají starat sami o sebe - takže velké dospělé potomstvo se nechá od nás rodičů živit a podporovat a ještě nechá nás samotné starat se o seniory?