"A tohle všichni čekají, že se naše generace bude stejně starat, zvláště dcery"

Já nevím, podle mě je to prostě pořád o tom vnitřním přístupu.

Proč to vnímáte jako "trest" nebo tak něco?

Kolem dětí skáčeme roky a kolem vlastních rodičů či prarodičů, když už je to potřeba, tak je to blbě? Oni kolem nás neskákali?

Jasný, že někdo to má těžší a někdo lehčí. A taky, že u dětí můžeš stříhat metr, že "za rok už půjde do školky", "za chvíli do školy" a u těch seniorů se to prostě neví, na jak dlouho to je... A někdy je drsný, že je to ze dne na den.

A že je nějaký senior protivnější a nějaký milejší - to i ty děti přece jsou různě náročné... A že nějakých lidí v rodině je víc a někdo je na to sám - to přece i u těch dětí - někdo má 2 babičky, 4 tetičky a 2 neteře na vození kočáru, a někdo si to háže...

u Vážných už aspoň nemají žádné děti na starání, naopak tyto už jsou dospělé. On Vážného syn, místo dobrovolnických (kvazi)politických aktivit a různých komisí, za které ani nedostane zaplaceno, kdyby 2x do měsíce babičku někam odvezl nebo navštívil, tak by to jistě šlo... Ono všechno je otázka priorit.

Já na tu dobu fakt vzpomínám velmi ráda a prarodiče mi pořád chybí. A to jsem jako děti bydleli daleko, takže jako děti jezdili jen na letní prázdniny, nebyli to ti prarodiče co hlídají denně nebo každý víkend. O to jsme (o těch prázdninách) víc blbli s bratranci, než že bychom byli cíleně s babi a dědou. Vlastně těch pár let v mé dospělosti bylo nejintenzivnějších, až tam jsem vlastně pochopila, jací jsou - kdo jsou (i když babička po mrtvici už tu osobnost tak projevovat nemohla). Vlastně jsem je až tehdy začala mít opravdu hodně ráda. A taky to nebylo lehký. Myslím, že zas taková oběť, jít si k vlastní mámě/babičce na hodinku-dvě sednout, koukat třeba spolu na telku nebo tak něco, to není. A ty praktický věci - jídlo, úklid, odvozy - to si sedne. S dědou jsme koukali na komisaře Rexe, Kobru 11 a na formule, třeba... (s děckem chodím na hokej...) Pro mě jsou prostě moji předkové (byli) podobně důležití jako to dítě. Je mi moc líto, že nikdo z nich už nežije, klidně bych je někam vozila, prala, myla okna a loupala kukuřici pro drůbež...

Jasně, pokud někdo bydlí 300 km daleko, tak se to tak snadno nedá, ale třeba jeden víkend za tři týdny se urvat dá.

Možná je ta Praha v tom jiná, nevím. Tady u nás je to prostě normální, takže ani zaměstnavatelé se nediví, že máš nějaké takové povinnosti. Jasně - není provoz jako provoz, ale vesměs se to vždycky nějak udělá.

Třeba moje zaměstnankyně, když se její maminka léčila s rakovinou a vozili jí denně několik týdnů do Brna na Žluťák (a nechtěla jezdit sanitkou), taky se střídali, ale věděla, že kdykoli může říct a může si vzít volno (placené). Jestli to bude jednou nebo třikrát týdně, bylo různé... Stejně tak, když té mámě pak bylo blbě a potřebovala s ní doma zůstat, třeba 3 dny po chemu... Co bych jí asi tak řekla? Je mi jedno, že tvojí mámě je blbě, koukej bejt v práci? Vždyť by mě hanba fackovala.