"kde ale najít tu míru, abych měl pochopení pro jeho speciálnosti a zároveň to s péčé nepřehnal, to není tak jednoduché... na druhou stranu, děti se osamostatnily, jsou zjevně i finančně nezávislé, to není zas tak málo. V jejich věku je spousta dětí ještě doma pevně přisátá na rodičovský struk ."

souhlasím, Buřtíku.
každý vztah rodiče-děti je naprosto specifický, nemyslím si, že existuje mustr, jak to má být

pamatuju si, jak kolegyně porodila v 6.měsíci malilinkou holčičku, několik týdnů to celé bylo "buď anebo", o první miminko přišla, resp. musela přijít, mělo se životem téměř neslučitelnou vadu... Nenechala nikomu druhé miminko pochovat, poňuňat a kolegyně brblaly, když ji přišly navštívit. Že taková opatrnost je přehnaná a tak. Ale ta maminka tehdy už tříkilové holčičky to takhle cítila a to je svaté, ne? Bylo mi jasné, že její vztah k miminku bude vždycky specifický, je zbytečné to řešit a snažit se to pochopit, přijměte to tak, jak to je Mmch, jejich okolí jim i dál dávalo zabrat, to si neumíte představit

Stejně tak když se někdo naváží do toho, že skoro třicetiletí potomci bydlí v rodinném domě s rodiči ve vlastních garsonkách. A co? Pokud ty děti platí svoje náklady, funguje to a pomáhají rodičům s těžší prací kolem domu To se mají jako už radši odstěhovat, aby to okolí schvalovalo?