I já to tak vnímám.

Absolutně se to nevylučuje s pomocí jak (neseniorním) rdičům tak seniorním prarodičům.

Pořád je potřeba si uvědomit, že většinou je péče o seniory záležitostí postupně "narůstající" a ta konečná-více až velmi náročná fáze- nebývá zas až tak strašlivě dlouhá.

Osobně nevím, jak by si to ty "děti" představovaly v teorii "péče má jít po srsti" (nebo jak tomu říkáte) - jakože - 19 let o sebe nechám (byť postupně čím dál méně) pečovat rodiče (a často i prarodiče), pak dalších 5 let na VŠ min. finančně, pak případně pomoc s vnoučaty (to přece není žádný problém, vždyť pro prarodiče je to radost, trávit čas s vnoučaty) a až je těm rodičům-prarodičům 70-90 (dle individuálních okolností), tak mají nejlíp z plného zdraví umřít ze dne na den... Jistě, i takové případy jsou a budou, ale snad víme, že žijeme ve světě, kde to každý má jinak a rozhodně to takto nefunguje ve většině případů. Většinou je třeba svým předkům pomáhat více či méně a hlavně časem více a více. A pokud se někdo odstřihne, že toto "není jeho povinnost", tak to není omluvitelné (vysvětlitelné) žádnou teorií.

Pořád samozřejmě platí, že každý má ty možnosti jiné (vzdálenost, povinnosti, finance, individuální možnosti), ale pro mě je prostě stejně přirozená péče o děti/vnoučata, jako o rodiče/prarodiče.
Jen jsem (už dřív) chtěla poukázat, že i péče o rodiče/prarodiče nemusí být jen povinností, ale může přinášet i radost, uspokojení či jiné pozitivní dopady na můj život (včetně např. i finančního vyjádření v dědictví).

(Tím nijak nezlehčuji konkrétní situaci konkrétních potomků konkrétního přispěvatele.)

K situaci Vážného ještě - mám pocit, že na jednu stranu jste rádi, že je tchyně ještě dost samostatná (zavolá si, objedná se, koupí si něco na internetu), na druhou stranu ta její samoostatnost vám komplikuje život víc, než je nezbytné (k čemu je, že si sama umí nakoupit on-line, když pro zásilku je pak třeba zajet...). To holt má jen dvě řešení - buď jí té samostatnosti přidat - tj. naučit ji, že výdejní boxy jsou třeba i něco jiného, než česká pošta - je-li třeba něco v pěší vzdálenosti, kam by si mohla zajít sama, nebo ať volí místo ddání tam, kde to máš při cestě přirozeně..., nebo holt v té samostatnosti ubrat (objednáváme my tak, jak se to hodí nám). Podle okolností.

Samozřejmě že nejtěžší bude přerazit tu nedůvěru a tu nespolupráci. Ono to taky může být i tím, že ona (tchyně) si myslí, že už tak toho děláte hodně, tak se "aspoň sama domluvím/objednám/zařídím" a že jí třeba nedochází, že takto je to ještě horší.

A nebo prostě opravdu chce, v rámci přerušení stereotypu, klidně 3x za týden zajít na poštu, 2x k lékaři, atd., aby prostě "vypadla z domu". V kombinaci, že vás tím "donutí" k návštěvě, resp. k pár hodinám společně strávaného času, což může být pro ni win-win. To se ale pozná většinou dost snadno.