Termix, vůbec to není trapné, prostě to takhle máš.

Já třeba měla období, před xy lety, kdy by pláč mohl být olympijská disciplína, určitě bych se kvalifikovala a směřovala k medaili - tak jsem to co nejvíc tajila, aby mm nevěděl a děti neviděly... V posledních letech brečím tak dvakrát třikrát do roka, zpravidla sama, v autě, projezdím nějaká pole, louky, lesy a vyčerpaná, vybrečená se vrátím domů. Člověk za minulostí nemůže udělat silnou čáru, nejde to absolutně a vědomí je potvora, občas mi naservíruje flashbacky situací, které jsou strašlivě staré, doslova z pravěku, a pak je to prostě na tu jízdu autem, se staženými okýnky a s muzikou...

U tebe bych se trochu bála, jaká hráz se protrhne, kdyby tě něco rozbrečelo

Na pláči je hezký to, že čistí a odplavuje...