Jak se to vezme. Hlavní problém s hotelovou snídaní je s tím, že než se dostanu do stavu, kdy můžu vylézt na veřejnost, uplyne dlouhá doba, kdy mám hlad. Taky je někdy omezující čas snídaně - moc brzy nebo moc pozdě.

Hotelové snídaně v některých zemích jsou relativně bezpečné a chutné, takže nakonec dojdu usmíření, většinou mi to chutná a odcházím v povznesené náladě. Těším se na zítřek, nebo lituji, že už mě takhle báječná snídaně zítra nečeká - pokud už jedeme domů. Myslela jsem si, že jsem celkem nenáročná, stačí mi namazaný toust, káva/čaj/džus a trochu ovoce. Když je něco navíc, hurá.
No ale pak jsem narazila na snídaně, kde tohle prostě není, káva je podivná, čaj také, džus vůbec, voda k pití jen horká a k jídlu pouze dušená jídla všeho druhu. Čerstvé ovoce nebo zelenina vůbec.
Nedávno jsem se těšila na tradiční dnídani až do pokoje. Jenže přišla vzorně upravená paní (mně by ten make up zabral tak hodinu nejmíň), zatímco my jsme se snažili aspoň učesat, což nás pro příští dny dost stresovalo Snídani jsme si sice lačně vyfotili, vypadala totiž jak z art-food-designové příručky, ale je těžké se těšit na sousto, když nevíte, jestli do pusy nesete uzenou rybu nebo ovocné želé.