Silvie tohle (pečovat jen o domácnost a sebe) si dlouhodobě představit nedovedu a mé okolí to ví a už se s tím smířilo. Výsledek je, že většinou opravdu nemáme naklizenou domácnost, máme značně přírodní zahradu a vůbec, to co mne nebaví dělám jen do té míry, aby mne nerozčilovaly nad míru důsledky nedodělků.

A ještě četla jsem na telefonu odpoledne diskusi (nedaří se mi, na rozdíl od počítače odstřelit reklamy a je velmi nekomfortní i číst, ne tak psát do diskusí) a já sama za sebe nemám pocit, že jsem určená k tomu, abych spasila svět ale myslím si, že minimálně vše živé je na světě "k něčemu" ne jen samo pro sebe. Když to vztáhnu na lidi, tak někdo jako vynálezce, někdo k zachování rodu, někdo jako duchovní, někdo jako umělec nebo vrba, většinou kombinace spousty věcí, kde je člověk důležitý a potřebný pro rodinu, kamarády, společnost, budoucnost nebo poznávání minulosti.
Pro mne pocit, že mne nikdo nepotřebuje (nebo nepotřebuje třeba výsledky mé práce), že se prostě narodím, dělám něco zbytečného, abych se udržela na živu 80 let a pak umřu je představou pekla na zemi. Ale to, že mám potřebu být dejme tomu užitečná neznamená, že bych si nechala kecat do toho, čím budu.