My jsme měli starý gramofon, takovou velkou skříň i s poličkami na desky a velkým rádiem. Naši si to koupili hned po svatbě v r. 1953. Měli našetřeno na úplně nové zařízení celého bytu a po měnové reformě jim zbylo akorát na to gramoradio. Už od raného dětství si pamatuju, jak se naši vrátili z práce, babička jim uvařila kafe a pak jsme seděli u gramofonu a poslouchali písničky, ale i vážnou hudbu nebo mluvené slovo. Naši měli spoustu desek, hodně ještě takových těch rozbitných z první republiky, ale kupovali i nové. Já jsem pak asi v 15 letech dostala nový gramofon a kupovala si desky sama, pamatuju si, jak jsem si z Jugoslávie slavnostně přivezla ABBU. S mým BM, když jsme spolu chodili, tak jsme si že stipendia kupovali desky, vážná hudba stala 36 Kčs a populární 44, zahraniční interpreti i 80. Naše děti moc rády poslouchaly z desek pohádky, písničky, třeba Ivana Mládka nebo koledy. Gramofon už nemám, ale nějaké desky ještě jo, je mi líto je vyhodit.
Táta si v r. 1968 koupil v Tuzexu japonský kazetový magnetofon a na ten si nahrával písničky z rádia. Nahrané kazety jsme nekupovali, jen prázdné a nahrávali. Pak si táta v důchodu koupil kotoučový magnetofon, hudba z něj byla kvalitnější a hodně si nahrával. Byl to jeho koníček a vyplň volného času, když musel zůstat už v 47 letech doma. Já jsem strašně chtěla kazeťák, naší mi ho nechtěli koupit, byl drahý, stal přes 2000 Kčs, ale pak jsem onemocněla, byla medic v nemocnici a půl roku doma a asi po tom šoku mi ho koupili k Vánocům. Taky jsem zběsile nahrávala, půjčovaly jsme si kazety i s holkama a nahrávaly nebo jsem si půjčila od někoho gramodesku, to se taky dalo nahrát. Bavilo mě to tak do konce VŠ, pak už jsem měla jiné starosti a radosti. Mám i přehrávač na cédéčka, ale už mě to tolik nechytlo, jak ten gramec a magič v mládí. Teď už hudbu neposlouchám vůbec, jen mluvené slovo z Můj rozhlas a pod.