Beat, já jsem vyrostla v relativně přísném režimu a děti od mé mámy a i my jako děti jsme slýchaly to co popisuješ. Víkendy nebo prázdniny u mých rodičů měly děti vždy nalajnované a museli stihnout a vidět všechno. Dlouho mi trvalo než jsem pochopila, jak extrémně psychicky náročné je to pro mne a vlastně i pro děti, jejichž běžné dny mají díky škole, sportu, našim pracovním hodinám velmi pevný režim a řád.

Druhá babička je Pippi punčochatá ve starší podobě. Ona nemá problém s dětmi v 1 hodinu v noci hrát prší nebo jim ve 2 ráno uvařit krupicovou kaši, protože se dítěti chce. Uprostřed oslavy vyzve své čtyři vnoučata aby vylezly na stůl a tančily mezi jídlem... na takové oslavě byla moje máma jen jednou . Jako já jsem trochu z jiného těsta než moje rodina, ale své mateřství jsem brala tak nějak seriózně, jsem trochu praštěná, ale takhle určitě ne.

...jenže dneska vidím ty vztahy jinak. Ke tchýni sama jezdím hrozně ráda - já si ani na dovolené tolik neodpočinu jako u nich doma?! Ona by nám neudělala oběd, kdyby se jí nechtělo. Ona to dělá protože se na to těší! Dělá to s láskou, dělá to fakt pro nás! Dávno už se nevofňuji nad knedlíky se zelím, když jí řeknu, že milujeme cizrnu s lilkem, ona udělá s láskou cizrnu s lilkem. Když mi řekne "vyspi se, vím že toho máš plný zuby" vím, že to myslí upřímně, a když slezu z půdy ve tři odpoledne, tak bude mít radost, že mi to pohodlí dopřála. Neslyšela jsem od ní nikdy, že moc pracuji nebo moc pečuji nebo že bych něco měla dělat jinak než dělám. Když chtějí děti jít na koupaliště, vezme plavky nebo si je koupí a jde s nimi na koupálko, jde s nimi na tůru, jede s vnučkama nakupovat do obchoďáku, i když sama to nemá ráda, ale ona z toho udělá pohodové odpoledne a zábavu. Nékdy by se třeba ráda pochlubila kamarádkám s vnoučaty, ale když děti nechtějí jít, tak ony prostě nemusí a nejdou. Nechá je doma viset na lustru. Nikdy jsem neslyšela, že by zlobili nebo něco provedli?! ...jako hororové příběhy a zážitky z ní občas vypadnou, ale líčí je pro pobavení nikoliv proto abychom to my jako rodiče nějak řešili.

Vím, že kdyby se dělo cokoliv, co by se nám děti ostýchaly říct, řekli by to jí!

Mám na ní ráda, že ona dětem sama aktivně volá. (Bydlíme 200km a jezdíme k nim fakt 1x za čtvrt roku poslední léta). Déti si tedy v tomto pubertálním věku moc nezvpomenou jí zavolat nebo nemají mezi přesunu škola x trénink a pod. čas, ale ona jim každému zavolá každý týden nebo ob týden. Když jí to neberou, nezlobí se. Když se nedovolá nikomu z nich, tak volá mě, že se jí stýská. Povídáme třeba hodinu a z 90% se smějeme. Je to vždy osvěžující!

Jediné co mi kdy bylo líto, že k nám nejezdila. Ale nejezdil k nám třeba hlídat nemocné děti nikdy nikdo. Nebo jen tak na týden ve školním roce, vyzvednout děti ze školky nebo ze školy po obědě. To jim bývalo líto a nám by to určitě osvěžilo dny.

My jsme se s mužem už dohodli, že se z činžáku nehneme, nebudeme se přesouvat nikam do domu, abychom až jednou budeme mít vnoučata a děti budou stát o to, abychom je pohlídali, vyzvedli děti čas od času po obědě, abychom na takový aktivity měli čas a prostor ať je vítr zavane kamkoliv. Občas rozbít na týden všední dny. Uvařit večeři nebo hrát s dětmi hry, když rodiče ve všední dny mají práce nad hlavu. Nechtěla bych se k nikomu sáčkovat denně. Ale mě samotné by to před pár lety fakt bodlo, kdyby jedna nebo druhá babička přijela třeba na týden nebo dva dni. Vyzvedla děti po institucích a odpoledne je vzala do parku nebo na trénink.