To jednou, před 14 lety, přijeli mladí - hodně mladí (17 + 23 let) a tak nějak divně obšlapovali. Já říkám: " vy čekáte dítě!!" Oni A byla jsem babička. Holčičky, která je celá já snad úplně ve všem. Vzhledově, povahově, zálibami, přístupem k životu a všemu živému. O babičkování jsem vůbec nepřemýšlela. Přišlo to nějak mimochodem, v jednu chvíli jsem babička nebyla a pak už jo. Takže jsem.
Chovám se podle svojí přirozenosti, respektuju maminku, její přístup a názory, však je to její dítě. Má o něj starost a za něj zodpovědnost. Něco třeba přehání, ale to je její boj a má svojí matku, která je i babička, tak ať si to svojí dceři říká ona. Já jsem tchýně a na tchýně jsou snachy trochu přecilivělý. No na matky někdy taky.
Vnučku jsem hlídala už od malička, první její krůček v životě, vedl ke mně, když jsem řekla "pojď ke mně". Moc se nevidíme, ale jsme zvláštně propojený už od narození. Teď už do puberty. Jde to samo. A je to dokonalý, i když to není třeba dokonalý.

Nejsem dokonalá dcera, matka, babička, kolegyně, kamarádka, manželka. Ale vnučka a neteře mě jako děti úplně milovaly, asi proto, že děti miluju. Jsou jako zvířátka, potřebují lásku, porozumění, bezpečí, netlačit na pilu a přijímat. Pak vezmou i nedokonalost a to, že babička je občas taková, jaká třeba nechtěla být.

A pak ještě přijdou různé životní okolnosti, a člověk může nechtít jak chce.