Mě nikdo netrestal. Nabyla jsem přesvědčení, že se chodí včas, ještě dříve, než jsem se vracela sama domů, tj. ve školkovém věku. Chodila jsem včas, měla jsem to zvnitřněné. Jako prosím a děkuji a dobrý den... A možná mám k tomuhle štěstí, že jak jsem introvert (doufám, že už to tu není sprosté slovo), tak se nezakecám, a taky je pro mě důležitější nedoříct (a dokonce i nedoposlechnout!) historku, než jinam přijít pozdě. Trochu se polidšťuji v tomto směru s věkem, ale ne moc