Ropu, už jsem se vlastně připravovala na variantu, že se někde zabije

k malé dcerce a pubošovi jsem měla doma tohle hyperaktivní zombie, co pořád někde usínalo a chtělo tu únavu přebít, rozbít, urvat - dát si šlofíka ale odmítal, odpočívat taky - v podstatě šílenec

už jsem mu i říkala, že ho asi zabiju, ať se nediví

sousedka psycholožka z nás dostávala záchvaty smíchu (ale prý hořkobolestného)

"Sedni si konečně za p...l a jen tak odpočívej"

"A kdo to tady vyřeší, kdo to poseká, spraví, natře, slepí - já, musím já!"

"Už se opravdu chováš jako imbecil"

"No jo, jen si o mě popovídejte s doktorem, zanotujte si!"

Když jsem ho úpěnlivě prosila, aby zvolnil, odpočíval, tak se vlastně díval jakoby mimo mě, rozšířené zornice, jako feťák, jako uhnané uštvané zvíře