Koníčku vidíš a to je to paušalizování. Z kterého z mých příspěvků byť jen matně vyznívá, že se tolik hýbu kvůli vydřené postavě.
Jsem vesnické dítě, nikdy jsem neměla sportovní kroužky. Sportovat jsem začala až jako dospělá a nejvíc právě s narozením dětí. Běhat jsem začala, když se mi narodila druhá dcera. Dělala jsem doktorát, měla dvě děti doma a rodila s 80kg a mateřská nebyla vůbec moje gusto - hledala jsem aktivitu "útěku z domova" a bohužel moje genderově tradiční okolí "kafíčkování" dětných žen nepodporovalo tj. hlídat byl každý ochoten jen kvůli nákupům, doktorům nebo teda sportu, ale tam jen na chvilku. Tak jsem začala běhat. 45 minut za ves. Tolik k mým začátkům. Pak se přidala v obci moje cvičící skupina (já jsem žačka, ne cvičitelka).
Zdaleka nejvíc jsem běhala, když jsem měla šéfa kreténa v práci, byla jsem stresově zcela KO a věděla jsem, že mám jen dvě možnosti - buď budu pít nebo běhat, vybrala jsem si běhání.
Když byly holky v mladším školním věku a začal kolotoč kolem kroužků začalo mi velmi brzy vadit, že během jejich tréninku "musím" do Lidlu nebo něco jiného a hledala jsem zase alternativu. Během těch aktivit jsem si začala všímat mých limitů a omezení - třeba, že mě bolí kyčle a mám je opravdu zatuhlé (začala jsem s tím tedy cíleně něco dělat), dtto rozsah protahování nohou a mnoho dalšího.
Takhle to všechno začalo. Velmi pěkná postava je výsledek ne primární cíl. Teď už to dělám všechno dobrovolně, protože mi pohyb se vším tím okolo přináší pozitiva a stal se přirozenou součástí mě a mých dnů jako to vaření.