Popíšu vlastní zkušenost, byť značně odlišnou, jde jen o ten vztah k rodičům. Rodiče si taky mysleli, jak mě děsně podporují (to si nekupuj, to nepotřebuješ"), jak se mi věnují ("na to se nehodíš/to je moc práce/to není pro holku/to je nevhodné") a před maturitou ze mě úplně šíleli, že si dávám přihlášky na divné obory a ne pro ně dost dobré školy. Tak jsem si vybrala obor, o kterém absolutně netuší, co by to mohlo obnášet, odešla do jiného města, našla si manžela a vrátila se do města rodného a prostě vím, že i kdybych ..... zlatý h..na, furt jim nebudu dost dobrá, furt mi budou radit a kritizovat.
Takže jim prostě sděluji jen sem tam něco, mají u nás dveře otevřené i co se týče vnoučat, ale již v 18 jsem se od nich trochu mentálně odřízla, aby mě jejich odsuzování a zpochybňování tolik nebolelo.