Čumčo, ale jo, doma jsme se srovnali, ale mrzelo mě to velice dlouho, že místo unikátní intimní rodinné zkušenosti přišla taková zmatená řezničina. Chtěla jsem se vznášet, že jsem z nás udělala rodiče a rodinu, a místo toho jsem narazila na systém
Dneska už je to dobré jako historka z temných posttotalitních časů, mám k tomu i bizarní fotku uplakané matky v uváleném erárním hábitu, s pugétem větším než spící dítě, s hnusným špinavým oknem staré nemocniční budovy v pozadí. (Pugét samozřejmě musel z pokoje pryč, s tím jsem se jen rychle vyfotila.)
Bylo to zbytečné, stačila by bývala trocha respektu a empatie.