Já jsem jako dítě chodívala do kina často. Bylo to v 60. letech, nejvíc pamatuju na Vinetoua a taky Četníky, to se celé kino otřásalo smíchem. V 70. letech jsem už chodívala sama s kamarádkami, chodila jsem snad každý týden a chtěla jsem vidět každý západní film. Mnohdy byly strašné fronty a lístky se daly koupit až třeba na druhý nebo třetí den. Vzpomínám na frontu na Čelisti, stála jsem tam dvě hodiny.
Jinak filmy s Redfordem jsem viděla v kině i v TV, v TV jsem viděla Bosé nohy v parku, v kině Takoví jsme byli, Velký Gatsby, Vzpomínky na Afriku, Podraz, Butch Cassidy a Sundance Kid, Všichni prezidentovi muži.
Ještě v 90. letech jsme chodili s mým BM dost do kina, i když jsme už měli děti. Samozřejmě jsme chodili s dětmi na dětské filmy, ale občas nám rodiče pohlídali a šli jsme na dospělý film. Ale už jsem spoustu fenoménů neviděla, nebylo tolik času.
Nevím, proč mě sledování filmů přestalo bavit, mám pocit, že dnes se točí filmy hlavně pro teenagery, což mě nebaví. Nebaví mě fantasy, romantika, těch je strašně moc. Pěkný zahraniční film, který by mě zaujal, už jsem neviděla 20 let. Možná je to i věkem, v mládí, kdy člověk neměl žádné zkušenosti, ho zaujalo kdeco, všechno na mě působilo víc a hlouběji, i knihy, dnes už mě téměř nic nezaujme, nebo si řeknu, hm, dobrý, ale za dva dny už nevím, o čem to bylo. Když mi bylo -náct, spousta filmů ve mě doznívala i několik měsíců.