Ropucho, já jsem bydlela u rodičů celou VŠ, protože jsem studovala u nás ve městě. Tehdy nebyla možnost nějakého podnájmu, jedině bydlet na kolejích a to nedostal každý, mnozí mi spolužáci do dojížděli denně třeba 100 km. A bydlela jsem u nich ještě rok po svatbě, když byl BM na vojně a já už chodila do práce. Ani po mně nechteli žádné peníze, řekli mi, ať si to radši šetřím pro sebe a klidně mě ten rok ještě živili. Neměli jsme problém bydlet spolu, nechtěla jsem dělat nic, v čem by mi bydlení u rodičů bránilo. Chodila jsem s kamarádkami ven, do kina, do divadla, cvičit, na jazykovou, plavat, normální život. Naši mi do ničeho nemluvili.
Já jsem také měla děti doma, když studovali VŠ, také v našem městě. Syn nechtěl chodit na brigády, tak jsem ho nenutila, dcera chodila a platila si z toho koně. Oba studovali bez problémů.
No a moje maminka se zase nikdy od své maminky neodstěhovala, když ji táta požádal o ruku, řekla mu, že si ho vezme pouze s tou podmínkou, že s nimi bude bydlet její maminka. Táta to přijal, po svatbě se přistěhoval k nim do jejich bytu a žili jsme všichni spolu, dokud babička neumřela. S tátou neměli nikdy žádný konflikt, měli se vzájemně velmi rádi a na babiččině pohřbu jsem viděla tátu jedinkrát v životě plakat.