Částečně souhlasím s Yuki - důležité je pohodlí - to je asi práce rodič vs dítě? Pokud moje dítě odmítá džíny (jedno moje dítě to tak má) tak nosí navzdory všemu a všem už leta chinokahoty (nebo jak se to jmenuje) - k tomu nenosí kecky, ale polobotky. Naučil se nebát být jiný - a v dnešní době, kdy člověk má kde nakupovat?!

A jako už několikrát, kdy se vyjadřuji k současným kauzám, mě to vede zpět do rodin. Jsme to přeci my rodiče, kdo má vést děti a ukazovat jim cestu.

Neviděla jsem, že by kdo šel třeba do tanečních v teplákách. Všichni víme, jak se na takovou akci chodí oděn.

Kde se to stalo, že se najednou tyhle nepsané normy změnily a jsou tolerovány?

Když jsem nastoupila do práce, dostala jsem jasně definovaný dress code - u nás každý ví, jak má chodit oblékán, co se očekává.
Když jdu s dětmi do divadla, tak odmala vědí, že divadlo = určitý druh oblečení. Když jdou do školy/školky mají být slušně, čistě oblečené.

Dcera také měla ještě předloni tendence chodit s holým břichem do školy - vysvětlily jsme si, že takové triko prostě do školy nepatří a je mi jedno, že "tak chodí všichni". Přešel rok a ona si najednou začala užívat, že není tuctová a nemá oblečení všechno stejné a kdekterá paní učitelka jí pochválí hezké originální oblečení - čili je to i v nás dospělých, jak moc nad tím budeme zavírat oči.

A je to prostě stejné jako s chytrými telefony, lenost vs sport atd..