"iritují ho lidé..."

A to je přesně důvod proč mluvím sprostě. Abych mohla žít s lidmi a existovat mezi lidmi, musím si dost často strašně sprostě zanadávat. Dělám to teda doma, v soukromí, ale musí to poslouchat můj muž. Ten je někdy taky příčinou mého sprostého nadávání.
Jenže já fakt musím. Vím, že bych to dělat neměla, vlastně se mi to hnusí, ale prostě zoufalství a beznaděj ze mě musí občas vytryskat tímto způsobem. Jinak bych skončila někde na psychiatrii nebo pověšená na stromě. Mám to jako psychohygienu.
Pracuju s lidma, takže se k nim musím dennodenně chovat slušně a korektně. Pak taky mezi lidma žiju a co si budeme, jak lidi dovedou být lidský, tak dovedou být i hnusný, bezohledný až zvěrský a já si na to lidské plémě musím prostě zanadávat.

Byla jsem taky vychovaná ve slušnosti a když u nás někdo výjimečně vypustil "do pr..." tak jsem byla otřesena. Z duše nemám ráda hrubé a sprosté výrazy, špatně na mě působí, přesto se ze mně dost často vyřine vyloženě kanál. Život mě naučil. Ale běžně sprostě nemluvím, i když trošku hruběji jo - vliv jiných lidí, prostředí.

A někdy taky brečím, hodně si zabrečím. Jsem taková labilní, emotivní umělecká duše. Nebo hysterka. Mám prostě intenzivní vnitřní emoce a nemůžu si je tam všechny nechávat.

Proto chodím na Rodinu, tady mi to odpustíte, že jo ?