souhlasím s Yuki, navíc pro čtyřleté děti je to těžko uchopitelné téma, ale promluvit si o tom, že jsou na světě děti, které jsou v nemocnici, nebo i doma a nemůžou / nedokážou jít ven, mezi ostatní, nemůžou si hrát, běhat... těm nemocným dětem jako takovým to nepomůže, ale vybudovat to povědomí o tom, že jsou děti, které nemají vlasy, nebo mají trubku, kterou se krmí rovnou do žaludku, nebo jsou na vozíku - a pořád jsou to děti, s pocity a touhami stejnými jako děti ve školce.
Já si pamatuju ze svého (ranného, předškolního) dětství, že jsem se děsila na procházkách, že potkáme "děti z jedličkárny" (Jedličkův ústav) - jediná osvěta byla stylem "hlavně se na ty chudáky nedívej". Postižené děti byly "tabu" a byly zavřené "v jedličkárně", což byla podle mě šílenost - v malých dětech jako já to evokovalo neurčitý pocit strachu, a jaké to bylo pro ty "zavřené" děti, bez rodiny (rodina vesměs neměla moc šance se o děti starat - všichni museli pracovat a děti končili v ústavech), si můžu jen domýšlet.

Za mě - je důležité právě těm předškolním dětem připomenout, že jsou i děti, které nemůžou chodit do školky a mají život s nějakými omezeními. Podle mě z toho klidně může být i párty, proč ne, hlavně zbourat to tabu, ten pocit, že je to něco nenormálního, divného, podezřelého, strašidelného.

Svoje pyžamo bych vyřešila nějakým pyžamovým vrškem (já mám taková trika) a normálními kalhotami, případně dlouhým nočním trikem (ne vysloveně noční košile) a leginami, abych byla připravená na to, že je to normální pracovní den a nevypadala úplně jako eman...