Vidíš a mě zase mrzí, že dítěti nemám co vyprávět, že jsem svědkem ničeho tak podstatného nebyla. V r. 1989 mi bylo 10.

Vyprávím mu i tak hodně, ale to jsou holt věci, které mám odposlouchané od jiných nebo načtené/nakoukané. Ale vím, že to není úplně totéž.

Jde hlavně o tu emoci, ne o strojový popis událostí, které se učí ve škole nebo může vidět v sestřihu v televizi.

Teď třeba čteme 1984, to samozřejmě jsou emoce "smyšlené" autorem díla, já to četla asi před 20 lety, nebo i dýl, takže děj znám, ale tohle ze mě už vyprchalo, takže jsem za kvalitní literaturu vděčná. Jsem radši, že dítě o komunismu nebude znát jen diskuse na téma, jestli byl chleba levnější, protože stál 2,5 Kč, nebo dražší, protože "přepočítáno paritou kupní síly", nebo obecná fakta o nesvobodě, ale i to, co lidi cítí.

V tomhle (v hrůze a šílenostech obyčejné lidské vzpomínky nebo naopak v její kráse, nadšení a naději) je vypravování pamětníků podstatné.

(mému dědovi bylo v r. 1945 12 let a žil v malé nepodstatné vesnici na periferii republiky, takže ani o 2.sv.v. mi toho moc říct nemohl, ale přesto mi svou nejsilnější vzpomínku, jak ho maminka poslala pro tátu do hospody a tam zrovna byli německý vojáci..., vyprávěl několikrát).

Z vlastní zkušenosti zatím jednou budu vnoučatům vyprávět jen o COVIDu.