Ropucho, ale to se přece nevylučuje...taky se jako dítě těším na různé věci, co mě čekají, ale zároveň smrt nepovažuju za špatnou, prostě je součástí života...jenže já jsem v podstatě buddhista, pro mě smrt není konec, nevěřím, že smrtí duše a vědomí zanikne, zmizí a není už nic, nedává mi to smysl. Naopak už od puberty jsem se zajímala o všechno kolem buddhismu a to mi právě smysl dává dokonale. A zvláštní je, že i syn, když byl malý, tak i když teprve sotva mluvil, tak se mě jednou ptal, jestli AŽ se znovu narodíme, jestli budeme zase my tři všichni spolu, jako rodina, jestli se znovu potkáme...dost mě to tenkrát překvapilo, nikdy jsme s ním nikdo o takových věcech nemluvili, ani na TV nekoukal a ve školce taky nic takového nerozebírali...kde k tomu přišel, netuším. Nejvíc mě překvapilo, že on se neptal JESTLI se znova narodíme, on to bral jako hotovou věc. A taky nevěřím na náhodu, myslím, že všechno má nějakou svojí příčinu a smysl, proč se to děje...a není vůbec divné, že nám to někdy smysl nedává, protože to jsou věci z minulých životů, které si ale nepamatujeme...a někdy se ten smysl ukáže až mnohem později... Nikomu tuhle filozofii nenutím, ale prostě já to tak mám...