No, takhle se to pojímat nedá.

Katastrofě nezabráníš.

Ráda a hodně lítám, rozhodně nebudu sedět doma, jen aby se mnou náhodou nespadlo letadlo. Když už by spadlo, byla bych ráda, aby výsledkem bylo "poučení", nějaké zlepšení bezpečnosti, aby další (ze stejných důvodů) už spadnout nemuselo.

Rakovině ani náhlé smrti nezabráníš. Můžeš chodit na prevenčky, žít zdravě..., abys riziko minimalizovala, resp. při zjištění zlepšila šanci na uzdravení tím, že se na to přijde včas. A jistě, když mě to potká, tak holt budu muset komplet překopat život a počítat s tím, že umřu. Nejsem blbec ani naiva. Na rakovinu mi zemřel otec, když mi bylo 9, děda, kamarád mého muže s dítětem o rok mladším, než je náš, bratr mé zaměstnankyně (v mém věku), má kamarádka-kolegyně-bývalá zaměstnankyně (o 2 roky starší dítě, než mám já)... Druhý partner mé matky zemřel z hodiny na hodinu na infarkt, stejně tak jedna má zaměstnankyně (v pátek v práci, v pondělí mrtvá doma v posteli), jeden klient před 14 dny (vždyť jsem s ním předevčírem volala a nic neříkal...)...
Na rozdíl od spousty lidí, kteří si tato rizika odmítají připouštět, létám na dovolenou s tím, že na stole mi leží závěť, všechna hesla a pokyny do práce... Mám pojistky, pojištěné hypotéky... Počítám i s tím, že můj muž ve věku 55 let může kdykoli "zítra nebýt".

Neříkám přece, že si někdo něco z toho přeje, ale jen to, že je to běžná součást života a je normální s tím počítat a nehroutit se, ale přijmout to jako realitu (když už to nastane), pracovat s tím a (časem) z toho přijmout i to dobré.

Já jsem prostě fatalista - má-li to tak být, tak to tak bude. I to špatné mi má něco přinést, otevřít jiné dveře, něco naučit, rozvinout mě někam...

nepřeju si umřít při autonehodě, ale když už by se tak muselo stát, byla bych ráda, kdyby moje orgány zachránily život někomu dalšímu...

Můj muž je jednoznačný optimista - ten vždycky věří, že všechno dobře dopadne. Já jsem proti němu tvrdý realista. Ale současně fatalisticky vnímám, že i když se mi (ten vývoj) nelíbí, tak nějaký důvod a smysl to má, a když ho nevidíme rovnou, tak ho uvidíme později. Proto se z ničeho není třeba hroutit, všechno je třeba přijmout, zpracovat a posunout se. (opravdu jediné, co bych měla problém přijmout, by byla smrt dítěte). Mám v hlavě mentální scénáře skoro na všechno.

Není důvod mi to vymlouvat, diskuse je o tom, jací jsme. Pesimista je pesimista, optimista optimista, a taky si to navzájem nevymlouvají.