Kdysi zamlada jsem držela týdenní půst. Pocit hladu rychle přešel, mnohem horší byla chuť. Po celou dobu půstu. Ale já celý život jím z chuti, ne z hladu. Když mám hlad ( v mém pojetí když prázdný žaludek je nepříjemný a vydává různé zvuky tak se to dá chvíli přežít a pak to přejde. Zato chuť na jídlo je věčná. Ta nekončí. V období půstu tehdy mi vadily spolubydlící na koleji, které si připravovaly vonící jídlo.
Jednodenní půst mi nepřijde nic extra. Ráda jím, ale když mám nějaký program, tak na jídlo snadno zapomenu, dokud teda nezačne nahlas kručet žaludek. Ráno nesnídám, mám to asi vypěstované z raného dětství a velikého strachu ze školy, kdy mi bylo ráno vždy špatně od žaludku. No a jak se ráno nerozjím, tak den nejíst není žádný problém