Dobrý den,
já za sebe Vám mohu poradit jen to, že z mého pohledu a zkušenosti jistě není dobré vše dovolit a vše koupit atp. Matka mého manžela také vychovávala velmi benevolentně. Dodnes mu zůstalo že si snídani sám neudělá, mnoho jídel mu nechutná - je dost vybíravý,není schopen ani starší dceru si vzít někam sám /na chatu/... A bohužel podobně se babička snaží vychovávat i obě naše děti. Janička /starší dcera/ když je u babičky na hlídání velmi rychle zjistila že dostane co si zamane. Hlavně v jídle - "babičko mě to nechutná..." "tak Janičko mám tady ještě tohle, tohle, tohle...". Došlo to jednou tak daleko, že když jsem jí doma nechtěla dát jiné jídlo než dostala na talíř, řekla mi: "tak když mi ty nedáš, já půjdu za babičkou a ona určitě dá". I u miminek si myslím, že není dobře je při každém pláči hned chovat a tišit, že i ona mají mít možnost si poplakat. Samozřejmě, že je potřeba se podívat jestli jim opravdu něco není, ale pokud ne, tak ať si klidně chvíli pláčou. A u starší dcery se mi většinou osvědčilo zkusit jí situaci vysvětlit. Vždycky zkouší když vidí nějakou pěknou hračku, že ji chce koupit. Naštěstí vysvětlení, že teď musíme dát penízky za jídlo, nebo bychom měli hlad, nebo za nové botičky protože ty staré už jí jsou malé a bolela by ji v nich noha...pomáhají. Odpoví na to: "Tak jo, tak teď koupíme to papání a až budeme mít další penízky, koupíme tu panenku". Zatím ve všech případech na svou velikou touhu po té určité panence zapomene. Případně jí řeknu, že tahle panenka stojí moc peněz /a opět, že by nám nezbylo na papání a měli bychom hlad/, že pokud chce, můžu jí koupit tuhle malinkou. Pokud stále trvá na svém nebo se dokonce vzteká, prostě jí řeknu, že to co dělá vůbec není hezké, snažím se být trpělivá a neoblomná a v klidu jí opakovat, ne, Janičko, nejde to, řekla jsem ti už proč. Ale samozřejmě někdy se bez plácnutí po zadečku také neobejdeme.