Dobrý den

podle toho, co píšete, bych řekla, že v tom "maximálním věnování se" jsme si dost podobné v přístupu k dítěti. Já si prostě po letech myslím, že někdy není dobře příliš analyzovat chování dítěte, aspoň u svého syna jsem zjistila, že z hodně svých v té době mnou těžce nesených "vad" prostě vyrostl, že mi nenaslouchal, protože to v té době ještě nedokázal..že jsem si myslela, že zlobí promyšleně, což nebyla pravda..
Doporučuju " s láskou vyčkávat a doufat", svou roli jistě sehraje i škola, kdy Vás syn ocení jako přístav (měl by to být přístav milující a ne hodnotící...tedy aspoň očividně). Taky si pamatuju poznámku svého syna: Já snad dělám všechno špatně...která mě v té chvíli docela zabolela...
Přeju hodně štěstí, pevné nervy a nadhled

Eva