Podobné to nebo bylo s dcerou. Jsou jí tři. S chozením na velkou byl problém už od mala, protože zrovna v době, kdy "začala brát rozum" a učili jsme nočník, měla krátkodobě pevnou stolici a nějak si zafixovala, že kakání je nepříjemné a ona to dělat nebude :-). Takže kdykoliv jsem viděla, že se jí chce, jsem ji musela doslova donutit, aby na záchod šla a tam se zuby nehty bránila, až jí to přemohlo. Ovšem nebylo to řešení, protože nebyla samostatná. Sama prostě nikdy nešla. Když jsem ji nechala, prostě se pokakala. Reakce, že si po sobě bude prát špinavé prádlo tedy nezabrala vůbec, protože ráchání ve vodě pro ni byla velká radost a hra :). Spousty času domlouvání a slibů, že už to nebude dělat - nepomáhalo. Nechtěla jsem nasazovat nějaký těžký kalibr (jako křik a výprask), to není v mé nátuře. Takže jsme opakovaně domlouvali a horentně chválili jakýkoliv dílčí úspěch nebo aspoň jeho náznak. Ale stále to v podstatě bylo stejné. Až jsem se jednou opravdu rozčílila, holčička dostala na zadek a pěkně vynadáno. Plakala a naříkala, až mi jí pak bylo líto a říkala si, jestli to nepřeháním. A výsledek? Dcera celkem obstojně zvládá říci si, že potřebuje kakat. Pravda, že to trochu odkládá, ale nakonec (snad při vzpomínce, jak ode mne dostala?) se rozhodne na záchod jít. Moc a moc jí chválím jaká je velká holka. A ona má nakonec radost. Tak to je náš příběh :-). Ale trvalo to ...