Dobrý den! Chtěla bych přispět k Vašemu rozhodování o vhodnosti či nevhodnosti stezek odvahy pro malé děti. Mohu napsat zkušenosti "z druhé strany": sama jako asi osmileté dítě jsem absolvovala tábor, ze kterého jsem se vrátila dost vyděšená (když jsem jezdila na tábory co 12ti nebo 14ti letá, už jsem si je vychutnala). Byla jsem dost citlivé dítě, závislé na rodičích. I dnes se potýkám s potížemi, např. přecitlivělostí, skrytou depresí apod. Ale tehdy, v těch osmi letech, jsem na podobnou zátěž jakou je tábor, prostě asi vůbec nebyla zralá: neuměla jsem se dělit o hračky, všechno jsem brala velice vážně apod. Takže když mne kdosi (praktikantka?) postrašil, že v sítinách v lese žijí zlí skřeti, kteří ubližují dětem, měla jsem příšerný strach chodit lesem (za bílého dne!!!) mezi sítinami. Stezku odvahy jsem absolvovala, ale byl to zážitek přímo hrozný. Sama cítíte, že takové dítě by na tábor jet asi nemělo. Jenže, na druhou stranu: jak jinak mají kolikrát zaměstnaní rodiče zajistit hlídání dítěte po dobu celých prázdnin, když např. nemají na blízku babičky nebo jsou jiné, mnohdy závažné důvody, proč je nutné využít i tábora pro "hlídání" malého dítěte? Dnes mám šestiletého chlapce, který půjde za pár dní do školy. Dosud jsem s ním byla doma, takže prázdniny trávil se mnou, nebo oba společně s manželem, případně chvilku u babičky. Ale na podzim začnu shánět práci, a příští rok budeme už nejspíš MUSET o táborech uvažovat (přece kvůli hlídání dítěte nedám výpověď v pracně vypátraném zaměstnání?). A minulost jako by se vracela: syn je závislý na nás, blízkých dospělých, nechce si hrát venku na "společné" zahradě sám nebo ani s jinými dětmi, usínat bez rodičů se naučil až v pěti letech, každou chvíli přiběhne, že se bojí lvů a tygrů (když má usínat), ve školce se neuměl "prosadit" - tedy hrát si s druhými dětmi (hrál si jen před koncem předminulého školního roku s děvčaty o rok staršími, které nejspíš k němu vázaly jakési pečovatelské sklony), ze tmy má strach, má strach z bolesti (viz zubař apod.), bojí se komárů, vos, much - mohlo by ho to ďobnout... No, zkrátka, můj syn by z jakési stezky odvahy, na které by se sám a po tmě (případně s "nedůvěryhnodným" spoludítětem) ocitl v temném lese, měl nejspíš pěkný trauma, přesně, jak Vás děsila Vaše táborová kolegyně. Některé děti asi prostě JSOU hodně citlivé: např. my se s manželem stále snažíme v synovi vzbuzovat jakési "statečnější, samostatnější a nebojácnější" já; ale je to fuška, a nezdá se mi příliš, že bychom přes veškerou snahu dosahovali nějakých viditelnějších úspěchů. - Až budete někdy stezky odvahy pro malé děti pořádat, přimlouvám se za to, abyste pozorně jednotlivé děti sledovala, a nad těmi hodně citlivými a bojácnými tak trochu držela ochrannou ruku. Myslím, že si to zaslouží.
Zdraví a hodně úspěchů a radosti přeje Mirka.