Ahoj Momo! Přečetla jsem si Tvůj příběh a ... je mi smutno z toho, kolik žen zažívá podobné věci jako ty a jako já... Z krásného a láskyplného vztahu se nám narodila vysněná dceruška.... Ovšem... když jsem byla v 7. měsíci, tak se partner šíleně změnil, přestal chodit domů na noc, samé SMSky, parfémy, nové oblečení... Tušila jsem a dva měsíce do porodu pro mne byly ve znamení slz a potupy a nespavedlivosti a prázdnoty a neporozumění a nechápavosti.... Ach ty hormony! Den před porodem mi začaly chodit anonymní SMSky... Prý jen "kamarádka".... Když bylo dcerce 10 dní, odstěhoval se... Táhl to s ní skoro rok... A já se nervovala, plakala, zvracela a hubla... Bylo to nejhorší období v mém životě, přestože mělo být nejkrásnějším.... Občas jsem zašla do cukrárny, aby mi sladkosti udělaly dobřa... Občas jsem si koupila nějaký ten "hadřík" na sebe... Před půlropkem jsme si řekli sbohem... Já si nedávno někoho našla... a otci naší dcery se to asi dost nelíbí.... Začíná dělat scény, nejspíš se chce vrátit... Já ho stále miluji, což je to nejhorší! Ale nedokážu se přenést přes to, že v době, kdy jsem ho nejvíc potřebovala, odešl za jinou! Rok mi lhal, podváděl, utíkal před zodpovědností a dělal ze mne blbce nejen před "svojí kamarádkou", ale před společnými známými, kam si "kamarádku" vodil... zatímco já doma plakala, vařila, prala, žehlila, kojila, přebalovala.... A teď nevím, co dělat.... Hodně štěstí!! ...nám oběma a všem ostatním....:-)