Ahoj, já jsem byla vždycky až moc hodná. O pubertě nikdo ani nevěděl, mám dva starší bratry, kteří mi taky nijak neulehčili situaci. Byli stejně hodní. Teď mám spíš pocit, že jsme byli držení moc zkrátka. Když mi bylo 19 zamilovala jsem se do spolužáka na VŠ (je to už 11 let, oba jsme byli v 1. ročníku, ale oba jsme školu dokončili, přece nejsme blbí, teď máme 7 let od svatby a dva chlapečky). Ale proč to píšu:
Když jsem s ním chtěla na týden na chatu, zahájila jsem útik na naše tím, že chceme jet na 3 týdny. Dostala jsem povolení na týden :-)
Bratr nechápal, proč 3 týdny. Vysvětlila jsem mu, že kdybych chtěla 1 týden, byl by z toho mazimálně víkend. A to jsem byla dospělá.
Mimochodem, když se maminka náhodou a bohužel dozvěděla, že spolu bydlíme, na kolejích, po víc než roční intenzivní platonické známosti (viděli jsme se denně, víkendy jsme střídali u našich, u jeho rodičů a na kolejích) víc než půl roku se mnou nemluvila. Bez ohledu na to, že jsem dělala všechny zkoušky na 1, občas 2. Protože mě to fakt štvalo, řekla jsem jí, že mám rozum, na prášky jsem si byla a školu chci dodělat a dodělám a on taky. Zase se mnou začala mluvit. Ale vyčítala mi, že do té doby jsem se ptala, jestli něco můžu (já jsem ani nic nechtěla, byla jsem prostě hodná), a najednou oznamuju. Mně to přišlo ve 20 opravdu k smíchu. Jsme na tom asi stejně. Držím palce, ať najdeš metodu jak na rodiče, jde to těžko. Upozorňuju tě, že rodiče jsou tvrdohlaví a dodnes mají pocit, že mě mají vychovávat - jak oblíkám kluky, jak mám uklizeno,... Snažím se to brát jako jejich zábavu, i když se občas moc nebavím. Hodně štěstí, ale nezapomeň, že ti ještě není 18, i když to nic neznamená :-(
Veronika