Milá Lucko,

to, co píšete mi připomíná to, co jsme ještě před půl rokem prožívali my. Jen s tím rozdílem, že nás syn ještě mlátil a kopal. Také jsem byla bezradná, hledala chybu ve výchově a motala se v tom jako nudle v bandě. Zažívala jsem stejné pocity jako Vy. Přiznám se, že jsem mu někdy v afektu naplácala, protože jsem byla bezradná. Litovala jsem toho, v ústraní brečela, že nevím, jak na něj. Pak jsem pochopila, že jediným východiskem je obrovská, nekonečná trpělivost, láska a vysvětlování. Stále dokolečka, i když už to bylo na palici. Nevím, jestli se tímto jednáním dostavil výsledek nebo zda se toto období nějakým přirozeným způsobem zakončilo, ale každopádně je pryč. Se synem se nyní domlouváme dobře, je hodný, poslouchá, zkrátka zlatíčko. Snad to byla dobrá investice. Z tohoto, pro mě těžkého období,jsem si odnesla ponaučení, že je třeba na dítě nespěchat, každé má své tempo v chápání a učení a opravdu trpělivost a dávaná láska dítěti najevo je východiskem.
Nevím, jestli jsem Vám nějak pomohla, ale věřte, vytrváte-li, bude líp. Moc Vám to přeju a nebojte se.