Když jsem byla asi ve druhé třídě, měla jsem obdobné stavy. Strašně jsem se bála, že v noci umřu a nestihnu se s blízkými rozloučit a chodila jsem se s nimi loučit. Cítila jsem, že jsem dospělé vyděsila, že mi nerozumí a myslí si, že jsem "blázen". Potřebovala jsem myslím hlavně zažít podporu, lásku, povzbuzení typu "Jsme tu s tebou, spolu to zvládnem, ať přijde cokoliv..."
Zpětně si uvědomuji, že jsme se přestěhovali a začala jsem chodit do jiné školy, kde jsem měla velmi necitlivou učitelku a celkově byla atmosféra ve škole nedobrá. Jakkoliv jsem si to tenkrát nepropojila, jsem nyní přesvědčená, že ztráta známého prostředí a kamarádů přivolala tuto trudnomyslnost.
Zkuste se zamyslet, zda v životě Vašeho dítěte nedošlo k nějaké stresující změně a hlavně mu prosím dávejte najevo lásku a podporu. Samota s myšlenkami na smrt je strašlivá.