Ahoj!
Tvůj příspěvek dokonale popsal situaci, která byla i u nás. Náš syn je taky jeden z těch absolutně "nesamostatných" a také jsme nikdy neměli to srdce ho nechat vyplakat. Odmalička byl nošený, usínal u prsu, spal s námi v posteli. Teď je mu deset měsíců, chovat se už nechce, spí ve své postýlce nebo někdy i s námi. Vše se upravilo samo.K ničemu jsme ho nenutili, prostě to tak nějak bylo přirozené, dozrál k tomu. Ale jde na něm vidět, že ta péče, kterou jsme mu věnovali nebyla zbytečná. Je z něj osobnost, rozhodně ale není rozmazlený. Nebojí se v kolektivu, perfektně reaguje na jednoduché požadavky, a kdykoliv, když potřebuje přijde si k nám pro pomazlení nebo se prostě přitulit, i v noci, protože i tak malé dítě může mít špatné sny nebo z něčeho strach, tak proč bych ho nechala se trápit v postýlce. Já byla vychovaná v tom duchu, že se děti nechávaly "vyřvat". A následek??? Dodnes se bojím tmy, když jsem sama doma a svítím si malou lampičkou. Samozřejmě ještě někdy potřebuje chovat nebo nosit, ale to snad asi každé dítě, jenom některé ve svých začátcích prostě potřebuje víc lásky, jistoty a pocitu bezpečí. Ale jednou Vám vše stokrát oplatí. Vždyť byl u vás v bříšku celých 9 měsíců a já si myslím, že stejně dlouho trvá než se smíří s tím, že už nejste jeden.
Předchozí