Dobrý den,
řešila jsem velmi podobnou záležitost ve školce, kam dcera přešla po našem přestěhování.Jejím trapitelem je čtyř nebo pětiletý chlapec (nevím přesně), který přešel ze školky v cizině do té české. Začalo to všechno tím, že mi dcera denně sdělovala, co jí osobně ten kluk daný den provedl (zboural, co postavila sama nebo s kamarádkami, bral hračky bez zeptání, strkal do ní atd. atd.). Asi po deseti dnech jsem při příchodu do třídy kloučkovi řekla, že má dcera mi říká, co všechno jí on provádí a že jí to vadí a ať jí nebere hračky, ale třeba se zeptá, jestli by mu je půjčila. Učitelka´a ředitelka v jedné osobě to musela slyšet, byla dva metry od nás a já nemluvila výrazně tiše, nebylo co tajit. Nic se nezlepšilo, za týden jsem se od dcery dozvěděla o hrubším kalibru. Kluk jí na procházce strkal, otravoval ji a pak ji poplival. Řešila jsem to rozhovorem s ředitelkou, která je potažmo občasnou učitelkou ve třídě mé dcery. Výsledek: Pochopte, kluk to má těžké, rodinná situace blabla neumí česky blabla za plivání se musel omluvit před všemi. Naučte dceru řešit potíže. Já odešla s pocitem idiotky stěžovatelky a neschopné matky. Všechny učitelky, co se starají o mou dceru vědí, že jsem věc řešila, přestaly se na mě usmívat, dokonce mi ani nepohlédnou do očí. Cítím se velmi provinile za to, že jsem hájila své dítě. Nejsem přesvědčená o tom, že ve čtyřech letech si musejí se vším poradit sami dle hesla paní ředitelky MŠ. A hlavně jí nežalovat, to totiž ona nemá ráda, jak mi řekla. Ještě, že moje dítě mi doma řekne, jaký mělo den, jinak bych se o ničem z MŠ nedozvěděla, pěkně by se to ututlalo.
To, že kluk umí perfektně česky, jsem si mohla poté ověřit, když vzdoroval své matce a dědovi přímo v šatně MŠ. Tuto scénu jsem viděla za poslední měsíc už potřetí. Nemyslím si proto, že chyba je zcela na mojí straně. O dalším vývoji událostí jsem ředitelkou už nebyla informována, komunikace prostě vázne a jen trnu, aby si na naší dceru učitelky nezasedly. V krajním případě jsem připravena dát jí do jiné školky. Vím, že ji nemohu "chránit" pořád, učím jí, aby se velmi velmi nahlas projevila, když jí někdo dělá nepřijatelné věci, ve školce nesmějí dle pravidel oplácet ránu ránou. Tak aspoň bude hulákat! Být slyšet - to se do života bude hodit. Šedé myšky a hodňoučcí lidé to mají vážně těžké a kdo se neumí ozvat, nikdy nedostane, co by chtěl nebo potřeboval. Držím palce všem.