Jenomže já tohle nedělám a nikdy jsem nedělala.Může chodit kam chce,nemusí se mne ptát jestli někam může jít nebo ne,ačkoli on to většinou dělá,neříkám mu kam smí či nesmí chodit a v kolik se má vrátit.Má naprostou svobodu a nemůže být ani řeč o tom,že bych mu řídila život a říkala mu co smí a co ne.Toto je první situace,kterou jsem takto neustála,protože si myslím,že vůbec nebylo nutné aby bývalku musel dopravovat domů a protože on o to tak stál.Proto jsem za tím začala hledat něco jiného,jeho starost to přece není.Dokonce mi včera sám říkal,že vůbec nechápe co to do mne vjelo,že mne nepoznává a že mne nezná v situaci,kdy bych žárlila a takhle zblbla.Nikdy ode mne neslyšel jakékoli slovo proti čemukoli,pokud jde o žárlení.Naopak mi říkal,že si velice cení toho,že žárlivá nejsem a že jsem tak pohodová.Já jsem totiž docela flegmouš.Ale asi proto,že oba tak trvali na tom odvozu,to vidím jinak,tak, že k ní stále něco cítí.