Jsem moc ráda, že jsem zde našla takový příspěvek, máme totiž doma taky jednu neviditelnou kamarádku. Nemá jméno, je to prostě jenom "holčička" a do ní naše tří a půl letá Verunka projektuje přesně to, o čem byla řeč v článku. Holčička zlobí a nechce jíst, fláká čištění zoubků, rozbíjí nádobí, neumí spoustu věcí, které by měla umět, počůrává se a někdy se dokonce i pokaká, říká naší Verunce evidentní nepravdy jako třeba že Verunka je ještě malé miminko, ačkoli je už dávno velká holka a naší dcerušku výroky holčičky notně pobuřují. Neustále jí vysvětluju že se ta holčička asi jen spletla, nebo že si prostě nevšimla, jak se věci mají. Holčička neposlouchá, odmlouvá atd... atd. Občas se mi ale stane, že mě dcera zavolá k sobě, abych přišla holčičce vynadat a já na holčičku nechtěně šlápnu. Pak mě moje dcera hlasitě upozorní že jsem šlápla na holčičku, musím se jí omluvit a holčička má bebí, takže musí dostat náplast. Takže imaginární kamarádka s naší dcerkou také velmi intenzivně žije a protože čekáme za dva měsíce narození druhé holčičky k té naší Verunce, jsem zvědavá, do kdy bude své imaginární přátele ještě potřebovat.