emeska2 |
|
(5.4.2017 23:52:24) Tak nějak se v tom svém životě motám. Už rok a půl podstupuji psychoterapii a poslední dva, tři měsíce nevidím posun nikam. Dokonce i můj psycholog dnes pronesl, že:"..je to pořád dokola.." Ano, uznávám, je.
Antidepresiva jsem brala něco přes rok, pak postupně vysadila, nevidím rozdíl. Racionálně a logicky všemu rozumím, dokážu si určit příčiny většiny svých "zranění", ale emocionálně s tím neumím hnout. Celkově mě charakterizuje pesimismus, marnost, řekla bych někdy i nihilismus. Strašně bych si přála taková nebýt, jenže prostě nevím, jak to změnit. Mám dvě malé děti, které snad nic z toho nepociťují, snažím se vést "normální" život, jen večer jsem velmi vyčerpaná z toho celodenního hraní. Kdyby záleželo čistě jen na mě, lehnu si do postele a nedělám nic.
Základy mé osobnosti a povahových rysů se začaly formovat v dětství (velké názorové neshody rodičů), pokračovaly nešťastnými láskami v pubertě, pak dva vážné vztahy, které skončily ze strany partnerů (o jednom jsem po roce zjistila, že je ženatý, a druhý mi byl nevěrný), smrt mé maminky a nakonec rozpad manželství, které skončilo stejně (nevěra ze strany manžela).
Nemám se ráda, cítím se naprosto nemilována, nemám s nikým pocit porozumění a blízkosti (se sestrou, s tátou a ani s manželem jsem neměla - špatný výběr), chybí mi i kamarádka, která by jela na stejné vlně jako já. Zaujala jsem životní postoj takový, že stejně jsme zde jen jako organizmy za účelem rozmnožení (splněno), výchovy potomků (plním) a pak už je to stejně celé fraška. Smysl života - nenechte se vysmát! Víra - komedie těch, kteří si bojí přiznat si tu pravdu, kterou přece vím já! (takhle to cítím vnitřně, ačkoli samozřejmě logicky vím, že nevím nic - stejně jako nikdo. Je něco po smrti? Jaký je náš smysl zde?)
S manželem žiju/nežiju (tvoříme ekonomicko-výchovný spolek, ale v klidu), v podstatě jsem už dva roky "volná" a NIKDO mě nikdy neoslovil, neflirtoval, nezajímal se o mě, ačkoli příležitostí bylo víc než dost - nechám se kamarádkami vytáhnout na víno, do kina, do divadla, sportuji, různě se školím - je toho dost. Vše ale dělám z racionality, neboť si myslím, že když se sebou budu bojovat aktivitou, že se někde něco zlomí.
V podstatě ale není NIC, co by mě opravdu těšilo.
A ne, nechci žádný esoterismus, karty, Bachovy kapky ani homeopatika. Ničemu z toho nevěřím, takže to na mě nebude fungovat. Jak to tak po sobě čtu, tak mi není pomoci...
|
Cimbur |
|
(6.4.2017 6:13:31) Když smažeš obsah i nadpis omylem vloženého, zmizí úplně, pokud na něj zatím nikdo nereagoval. Nevím, zda tvoje nešťastné nastavení souvisí se sebelaskou. Kognitivne behavioralni terapii jsi zkusila?
|
emeska2 |
|
(6.4.2017 9:41:27) Je pravda, že ani nevím, jakou terapií nyní procházím. Podle definicí na webu bych ale tipla, že je to ono.
|
|
|
emeska2 |
|
(6.4.2017 9:50:38) Těší. Věnuji se jim, uvědomuji si, že jsou malé, a že to za chvíli bude pryč. Mám ale trochu obavu, abych se na ně neupnula příliš (jakožto "jediná" radost v životě) a svou láskou je nezadusila, neomezovala. Koriguji to. Uvědomuji si, že jsem tady jako matka a vždycky budu, ale jednou z hnízda vyletí a jsem tady jako člověk ještě já.
|
|
|
janna001 |
|
(6.4.2017 7:03:42) Pokud jsou kořeny v dětství, mohly by ti pomoci rodinné konstelace. Dělají se skupinové i individuální, obojí má efekty. Mně to pomohlo velice.
|
Paulis |
|
(6.4.2017 8:51:26) Já nevím, asi nepůsobí pozitivně na každého. Já se z každých konstelací hrabala asi 3 měsíce :-(.
|
|
emeska2 |
|
(6.4.2017 9:52:48) Neznám, díky za tip, pohledám informace.
|
libik |
|
(6.4.2017 10:01:32) Podle mého názoru máš příliš teoreticky vysvětleno to, jak špatně prožíváš život.
Nechci tvůj problém bagatelizovat, dovedu si představit, že tě "to nebaví", ale zdáš se mi v tom zacyklená.
Jak si představuješ to naše bujaré štěstí po večerech?
|
emeska2 |
|
(6.4.2017 10:10:17) Zacyklená - ano, já vím!! A chci z toho ven!
Vaše bujaré štěstí? Nechybí mi bujaré štěstí po večerech, chci přestat celý den hrát a nechci negativně myslet a chci se v životě najít...
|
Kafe |
|
(6.4.2017 10:18:04) emesko - přijde mi, že od života čekáš nějaké velké WAU, ale ono je to jen malé "jde to". A samozřejmě ti chybí láska k partnerovi. S tím ti ale terapie nepomůže.
|
|
libik |
|
(6.4.2017 10:21:50) No, jednou tu byla moc hezká diskuse o tom, co lidi baví. Angrešt do ní napsala, že pociťuje radost z tvorby (nikoliv podmíněné jejími talenty, ale z obyčejného dělání něčeho) Co je to "najít se"?
|
Kafe |
|
(6.4.2017 10:25:48) libiku - ano, tvorba, kreativita, je pěkný lék na splín. Člověk má pak pocit, že se něco změnilo, posunulo vpřed.
|
libik |
|
(6.4.2017 10:28:20) Liško, když jsem se 4 měsíce "po tom" hecla a šla koupit petrklíč, co jsem ho rejpla do zahrady, věděla jsem, že "to pude".
Samozřejmě se nesmím nípat v tom, kdo jsem, co jsem dokázala, co bude a co mi zbývá
|
libik |
|
(6.4.2017 10:34:10) Valkýro, já ti večer napíšu a chci ty rajčata
|
|
|
Kafe |
|
(6.4.2017 10:33:38) jak říkají Rusové: "život bolí, ale žít se musí" (či tak nějak); podstatné je si ho zpestřovat malými radostmi, třeba dobrým kafem z kavárny, barevnou kytkou v květináči, či novými kalhotami (si jdu zrovna jedny koupit). Jinak by byl život děsný opruz.
|
|
|
|
|
emeska2 |
|
(6.4.2017 10:28:40) No já asi celý život hraju. Nejdřív doma, protože jsem si myslela, že když budu jiná, tak se naši nebudou hádat. Potom po nešťastných láskách klesla důvěra v samu sebe, a klesala, klesala, protože ač jsem hrála tu nejdokonalejší podle načtených rad (jak být nejlepší partnerkou, manželkou, .. bla bla), stejně jsem si vždycky natloukla a opustil mě / lhal mi / byl nevěrný. Takže to stejně nemělo smysl. Ale já tím, jak tak dlouho hraju vlastně nevím, kdo jsem já.
|
libik |
|
(6.4.2017 10:32:18) Ve vší úctě, mně ta analýza přijde povrchní a na objednávku toho, že se ti momentálně nedaří ve vztahu a jinde.
Kdybych chtěla podložit svou nudu a neradost anamnézou, ani nevím, kde bych začala a určitě bych si nevzpomněla na nějaký kluky, co mi dali v 17 kopačky.
|
Hanka 75 |
|
(6.4.2017 21:46:11) jestli tam nebyla dostatečná láska od rodičů, tak to podle mne jednoduché opravdu není a kdyby pak přišly štastné vztahy, tak ji to určitě posílí v tom, že má pro někoho hodnotu, že je žádoucí, protože je to ona, když tam přijdou místo toho zklamání v lásce, odmítnutí atd., tak to asi srazí hodně, není se o co opřít, na čem stavět.. mě to nepřijde jako maličkosti. Rozchod v 17, kdy si člověk není jistý sám s sebou, nemá zázemí, nemá zkušenosti, to není podle mne úplně sranda, neschazovala bych to.
|
|
|
čajka |
|
(6.4.2017 12:57:11) Taky jsem byla zvyklá hodně hrát. A všimla jsem si, že dlouhodobě to prostě nejde. Moje zkušenost je taková: nejen že je to vysilující a neudržitelný, ale prostě stejně nikdy nebudeš tak dobrá jako ti, kteří jsou takoví (neříkám lepší nebo horší), ale prostě TAKOVÍ od přírody. A nejvíc je to vidět v partnerských vztazích. Tam když to není přirozený, tak to prostě nemůže úplně fungovat, i když ti dva třeba ani nejsou schopní poznat co konkrétně je špatně, něco prostě skřípe. No a co teď s tim... člověk se v tom ztratí a pak už ani pořádně neví co a proč hraje. Na to mi pomohlo trochu zvolnit život, abych měla chvilky, kdy se zastavím (resp. donutím se zastavit, v mém případě) a zeptám se sama sebe - proč tohle dělám, je to opravdové, nebo hra, jestli hra, tak proč, mám strach?, proč jsem tohle řekla?, co si myslím doopravdy?, atd... ne sebeobviňování, ne přehnaná analýza, ale prostě dokopat se té nejhlubší pravdy, jaké jsem v té chvíli schopná. A jde to teda ruku v ruce s co největší upřímností nejen k sobě, ale i k ostatním. Držím ti palce ... jo a na lepší pocit ze života mi pomohlo se zamilovat, i když z toho nic nebylo
|
|
|
|
aky |
|
(6.4.2017 11:23:13) ...chci se v životě najít... Podla toho co tu pises by skor pomohlo najst si chlapa.
|
|
|
libik |
|
(6.4.2017 10:33:48) Valkýro, tys nenapravitelný romantik, prej láska
Nic děčata, nechci vaše pocity bagatelizovat, nemám na to právo, a taky už musím něco dělat, ať se vám všem daří lépe
|
|
Dadyna s mláďaty |
|
(6.4.2017 10:54:07) To je hezky napsané, souhlasím.
|
|
Source |
|
(6.4.2017 11:04:58) Valkýro, až budeš bilancovat za dalších deset let, až tu třeba tvoje máma nebude, tak dojdeš k úplně jinému závěru. Že jsi tu lásku měla, dostala jsi pozornost, zájem, dům..., ale ne jak sis představovala a vysnila. Tvá matka se jeví z tvých příspěvků jako ryze protivná a nesnášenlivá osoba, takže její jazyk lásky nevnímáš a necítíš ty projevy pro to všechno okolo, ale pro klid vlastní duše a schopnost se postavit životu čelem věř, že tam ta láska byla a je. Stejně tak si lásku své dceři dávala ty, i když ona má podobné výhrady jako ty ke své matce. Pro ty vady na "kráse" přece láska nepřestane být láskou.
|
|
Hanka 75 |
|
(6.4.2017 21:59:13) Valkýro, a směrem k té dceři to nemůžeš ještě změnit ? Netušíš co očekává, co by potřebovala a i když jí to třeba nemůžeš dát, tak jí říct, co pro tebe znamená, že ji máš ráda jako máma, prostě si promluvit ? Promiň jesti jsem mimo, protože ne všechny tvoje příspěvky jsem četla, ale tak mne to napdalo, že přeci ještě máte vy dvě čas. Ono to asi platí i pro tvou matku, ale tam se mi to zdá těžší, tam už je snad jen prostor proto říct jí, že ji máš ráda, ale nic víc bych moc nečekala, ale u dcery si myslím, že je psotoru hodně, k hodně věcem může dojít i časem.. tam se mi to zdá mnohem nadějnější posunout ten vztah někam k lepšímu, navíc máš zkušenost s tím, jak jsou některé věci na pytel (naporozumění se svou matkou), tak to se mi zdá dobré.
|
|
|
|