| Mamisek | 
 |
(21.2.2011 20:34:26)
Ano ano, výčitky, neustálé zvyšování laťky, plnění rodičovských přání, potlačování jakékoliv vlastní vůle....Něco podobného mám také za sebou. Jen s tím rozdílem, že já tohle poslouchala, i když jsem školu zvládala, i když to nebyla moje vysněná. já totiž žádnou vysněnou neměla. Byla jsem zvyklá jen plnit ro, co se ode mně očekává.Po druhém semestru jsem odešla z domova, začala vydělávat (ale školu jsem dokončila a ještě pak udělala navazující magisterské studium, protože ve mně pořád hlodala ta výčitka, že jsem nula, chtěla jsem sama sobě fokázat, že to tak není, nechtěla jsem jim dát za pravdu), je absurdní, jak moc mi záleželo na jejich názoru. Oboru jsem se nikdy nevěnovala, nebaví mě, nic o něm nevím. A to, co dělat chci, dělat nemůžu, protože jsem promarnila šanci si ho vystudovat, teď už je příliš pozdě, mám dvě děti, musím je živit, nemám možnost a vlastně ani sílu nyní něco měnit. Nikdy nebudu moct dělat to, co mě baví...Nejhorší na tom je, že moje mamka se ještě diví, proč mám tak nízké sebevědomí, stále se rozplývá nad nabídkouzaměstnání, které by mě unudilo k smrti. Prostě si nerozumíme, ale já už jsem dost stará na to, abych něco hrotila, prostě tyto věci přejdu mlčením. Mamka se sice po smrti taťky změnila, ale ne natolik, aby pochopila, že svým jednáním mi znemožnila být v životě šťastná, že i když budu mít milující rodinu (a i s tou to bylo zlé, brzy jsem se vdala, pořídila si dvě děti, manžel po 7 letech odešel od nás s mužem, čekalo mě stěhování do jiného města, všechny potíže samoživitelky, nalezení nového partnera, nicméně po povolení všeho toho stresu následovat rok těžkých depresí, málem jsem o všechno přišla, naštěstí jsme to překonali,nyní je to snad konečně v pohodě), zdravé děti, vždycky mi k úplnému štěstí bude chybět naplňující práce.Nejhorší na tom je, že mám i strach zkusit dělat to, co by mě bavilo, protože mám strach z neúspěchu, sebevědomí se mi už asi nepodaří vybudovat. ...
Co poradit tobě? Pokud ti zbývají jen čtyři poslední zkoušky, zatnula bych zuby a dodělala to, určitě to zvládneš, stačí jen myslet na to, že je to cesta ke svobodě, poslední oběť a pak už budeš mít klid, ať jim dokážeš, že ti křivdí (navíc nikdy nevíš, kdy se ti titul bude hodit, já např. vůbec nedělám v oboru, ale jsem díky titulu ve vyšší platové skupině) a pak pryč z domova (dokud budeš u nich, budou ti neustále zvyšovat laťku, budou mít další a další požadavky, budou tě psychicky deptat, až se úplně sesypeš), začni se živit sama (mě nejvíc pomohlo, když jsem odjela tak daleko, že na mě nemohli mít vliv, v mém případě je to z Prahy na Moravu) a honem začni studovat nebo dělat to, co se ti líbí, co tě baví (pokud tě to bude opravdu bavit, zvládneš to i při práci), dokud nemáš děti ani rodinu. (Pokud bys byla někde na začátku studia, poradila bych ti, ať se na to vykašleš hned a začneš se věnovat něčemu, co chceš dělat celý život, ale takhle by to byla škoda).
Je smutné, když člověk vidí, že někteří rodiče si myslí, že dítě přivedli na svět proto, aby po celý život plnilo jejich sny. JE ho hyenismus. Ještě smutnější je, když vidím, že někteří rodiče takto deptají své děti už od dětství. Pracuji ve školce (bohužel dělám jen pomocnou práci, chybí mi potřebné vzdělání), máme tam předškolní dvojčata, kluk je vyzdvihován do nebe jako polobůh (o výchovných praktikách otce, který mu odnesl třeba hračky do sklepa, dokud se nenaučí názvy mláďat zvířat nebo mu do podrobností vyprávěl o panence Čaky a s tou ho straší), zatímco holčička stále odstrkována. Není méně šikovná než brácha, možná spíš naopak, ale je bázlivá, bojí se promluvit, před každou překážkou hned couvne+ od kluka neslyšíš nic jiného, než to já umím a ona ne...Zatím to došlo tak daleko, že jeho nechali zapsat na klasickou základní školu a ji na spesiální školu, kam chodí postižené děti, přitom jí nic není!!! Jen rodiče by bylo třeba vyměnit!
Přeji ti hodně sil, určitě všechno zvládneš. Měj na mysli, že je to tvůj život! Ty ho budeš žít, ne oni! Ty musíš jít za hlasem svého srdce. A hlavně, rodič nemá právo tě ovládat, nemá právo za tebe rozhodovat, nemá právo tě ponižovat, to, že to dali život neznamená, že jim musíš něco splácet nebo jim přinášet oběti!!!!! Držím palce! A kdyby něco, napiš na hirokosan@seznam.cz
|
| Zuuuza | 
|
(21.2.2011 21:32:35)
Mamisku, tak dvojčata mě dostala.. To je hrozné.. Nechápu.. 
|
|
| MarkétaP + 4 dcerky | 
|
(21.2.2011 21:39:23)
Mamísku, s těmi dvojčaty je to skutečně strašné. Dva pravděpodobně zničené životy, každý trochu jiným způsobem. A tohle týrání je naprosto nepostižitelné.
MTW, pamatuju si tvůj příběh, jsem ráda, že se aspoň něco utřepalo, i když tě to muselo stát hodne sil 
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(21.2.2011 21:41:03)
A jinak - holčičky vyrostou a za pět lět možná v pohodě vystuduješ, život zdaleka nekončí! Moje maminka vystudovala jinou aprobaci ve čtyřiceti a v padesáti si udělala doktorát.
|
|
|
|
a dál než 400km. To je vzdálenost sestry a rodičů a podle ní je to stále málo.
. A taky pomáhá zbavit se pocitu že něco děláš PRO NĚ. Teď už je to v takové fázi (zdá se mi), že ať uděláš cokoli, budou mít stále sklon tě vnímat jako méně úspěšnou než ostatní. 
první problém vidím v tom, že studuješ něco, co tě nezajímá 
V její náručí
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Vánoční koncertPraha 1 
Vánoční Rybova mše na KuksuTrutnov 
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Vánoční koncert
Vánoční Rybova mše na Kuksu
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)