Repulsion |
|
(27.4.2011 16:58:09) Když umřel táta, děti jsme na pohřeb nebrali. Ony z toho v tom věku ještě nemají rozum. V pěti letech jakž-takž chápe smrt... Já myslím, že jsme udělali dobře. Děti si dědu pamatují podle toho, jak si s nimi hrál a vždycky, když ho vidí na fotce, tak volají - jé, děda...
|
Brita | •
|
(27.4.2011 17:22:58) Četla jsem kdysi jakousi studii(zdroj nevím), že definitivu smrti je dítě schopno pobrat až ve 12 letech.
|
|
Tenna /2 |
|
(27.4.2011 21:18:58) Souhlasím. Také jsme děti v tom věku nebrali na pohřeb. A nemyslím jen mé vlastní děti, i jiné děti v rodině. Nemyslím, že by smuteční obřad byl pro ně vhodný. Nevydržely by dlouhé desítky minut tiše rozjímat jako dospělí, nic by jim to nedalo a jen by stresovaly rodiče, kteří by na ně museli dohlížet. Na hřbitov k údržbě hrobu děti jinak samozřejmě bereme a na zemřelé předky společně vzpomínáme.
|
sylvaina |
|
(27.4.2011 23:27:35) To nevíš, jestli by opravdu nevydržely. Mě před rokem zemřela máma a děti jsem na obřad brala. Mladší měla 4, starší 8. Zvládly to obě, mladší se na nějaké detaily kvůli smrti vyptává dodnes. A starší ačkoli měla do 12 ještě hodně daleko to pochopila dokonale. Nemyslím, že by nechápala, že to není definitivní. Myslím, že bylo dobře, že se mohly rozloučit, že s námi prožily ten smutek. K životu to patří, děti není možno držet ve skleníku.
|
Repulsion |
|
(28.4.2011 1:23:42) Je to vždycky na zvážení: já bych to řešil asi takto: jestli to dětem sice neuškodí, ale ani neprospěje, tak bych je tam nebral. Děti mají mít svůj svět a čím déle jim vydrží, tím lépe. Vtahovat je předčasně do světa dospělých podlé mého názoru nemá cenu. A v dětském světě se smrt dost dlouho nevyskytuje. Tchyně brala od malička nejstarší dceru na hřbitov, já jsem to nerad viděl, ale zase jsem nechtěl vyvolávat konflikt. Dcera pak vždycky přišla, a hlásila mi: „A já nikdy nezemřu.“ Tak co jsem na to měl říct? „To je dobře, Berunko.“ Pak uběhl nějaký ten pátek, a u dcery se začaly projevovat takové emociální reakce, kdy nám jakoby vyčítala: „Vy stejně jednou umřete.“ a ještě později následovaly noční můry, kdy mi pak dcera vysvětlovala, že se bojí, že v noci umře...
|
|
|
|
|