Filip Tesař |
|
(9.5.2016 14:26:36) Jentakj, jasně, že píšeš o tom, co tě trápí.
Ale do jaký míry tě trápěj doopravdy, tebe osobně, třeba ty politický a ekonomický záležitosti obecnějšího rázu? Myslím, do jaký míry se tě osobně dotýkaj?
Jak je mi skvěle, co se mi podařilo, jak je venku krásně... mě taky nění furt skvěle, taky se mi v jednom kuse něco skvělýho nedaří, dokonce ani krásně pořád není - i když na jaře je pro mě obvykle krásně prostě proto, že všechno dejchá jarem; jasně, mám štěstí, že nejsem alergik. Ale zase co bych to lakoval na šedo: nemám se tak špatně. A radši chci mít ze života radost, skuhrání život otravuje. Máme vyměřenej čas.
|
Filip Tesař |
|
(9.5.2016 15:00:03) Jasně, že se to týká každýho, ale taky se mě mnohem bezprostředněji týká spousta jinejch věcí. A to i spousta pozitivních.
Necejtím se jako člověk, kterej problémy eliminuje, pokládám se za člověka, kterej má nadprůměrnej přehled o globálním i lokálním ekonomickým, politickým i dalším kontextu, jak současným, tak historickým.
Nikomu nic nevymlouvám, ale denně slýchám kolem sebe stížnosti pomalu na všechno a všechny a nepotřebuju ani nechci se do toho extra zapojovat, abych si neotravoval život. Ale to neznamená, že před problémama dnešní doby zavírám oči, spíš se na ně nechci koukat očima typu "huš huš, všechno špatně" - to ber jako nadsázku, i když pro dost lidí, který tak v životě míjím, to ani nadsázka není...
Ale o většině věcí, o kterejch se veřejně s vervou debatuje, víme celkem málo a ještě míň o tom, co přinesou. Taky se snažím myslet dopředu a připravovat se, aspoň v duchu, na to či ono, ale chci to dělat reálně, ne stylem "radši to vidět o něco černěji, než o něco růžověji." Navíc pozoruju, že spoustě lidí tyhlety globální nebo aspoň evropský témata, nebo česká vysoká politika dávaj klapky na oči a zakrejvaj jim spoustu věcí bezprostředně kolem nich.
|
Filip Tesař |
|
(9.5.2016 15:42:19) Já rozhodně nejsem ten, kdo se usmívá, i když uvnitř pláče. Smutek a stesk, a taky hněv i vztek jsou pro mě přirozený součásti života.
To, co jsi napsala, vnímám spíš jako extrémy. I bytostný optimisti a pesimisti jsou spíš póly.
Podle mejch zkušeností a vědomostí jsou tyhle póly v menšině a pravdě je blíž spíš to, že většima lidí má v sobě potenciál jak k optimismu, tak k pesimismu. A hodně záleží na okolí a na to, jak na okolí reagujou. Jak optimismus, tak pesimismus se můžou šířit lavinovitě, nebo možná jako kruhy na rybníce. Stačí určitý kritický množství pesimismu/optimismu, a jak se k němu (počtem zúčastněnejch, důrazem, opakováním témat, úporností) k němu nějaká skupina dopracuje, nálada se prudce mění ve prospěch danýho postoje a ten polyká další a další. A kritický množství mívá tendenci se opakováním snižovat.
Nejsem programovým šiřitelem optimismu, nikdy mi moc neseděl před časem zdomácnělej termín "pohodář" a "bejt v pohodě," ale nechci bejt jen smítko unášený vírem. Vybírám si radši sám, co mi dělá vrásky a jaký, a navíc: radost mi prostě přináší víc potěšení, co nadělám?
|
Kudla2 |
|
(10.5.2016 8:08:41) jentakj,
já myslím, že říkat, že naše republika je v p... je těžký rouhání a nepřála bych takovýmu člověku, aby zjistil, co je to OPRAVDU být v pr...
|
Filip Tesař |
|
(10.5.2016 9:21:17) Kudlo, musím ti dát za pravdu, bejt v prdeli je opravdu něco jinýho, než to, co se za to nejčastěji vydává, jako nedávná finanční krize atd. (i když i u nás dneska jsou lidi, co jsou opravdu v prdeli). Kdybych to měl měřit podle toho, co ke svý smůle slýchám v jednom kuse kolem sebe, tak jsou v prdeli celý dějiny lidstva minimálně od začátku doby ledový vejš.
|
Kudla2 |
|
(10.5.2016 9:50:37) Filipe,
přesně tak.
A ač uznávám, že osobní situace některých lidí může být taková, že v tý pr. fakt jsou, tak obecně ty řeči považuji za hloupé a jejich šiřitele za lidi, kteří si vůbec nevidí do úst, a snažím se jim vyhýbat, protože mě to silně obtěžuje (a občas i proto, že tito lidé, pokud jim nepřizvukuješ, dokážou být někdy docela agresivní).
|
Filip Tesař |
|
(10.5.2016 10:40:20) Často to vypovídá víc o vnitřku toho člověka, než o vnějších podmínkách.
Je vědecky dokázaný (bacha, ne britskejma, ale švýcarskejma a jinejma vědcema ), že lidi cítěj uspokojení v situaci, kdy jsou subjektivně v roli spravedlivě trestajícího. A to i v případě, že se to odehrává jen v duchu, nebo v nepřítomnosti "obžalovanýho". Tzn. třeba při nadávání na vládu, na EU, na kde co. Pocit uspokojení je větší, pokud člověk sám sebe staví do co nejvíc subjektivně spravedlivý role, takže vhodný je pasovat se do role oběti, ideálně bezmocný. Natvrdo si myslím, že u spousty stěžovatelů jde o tohle, pravděpodobně ne vědomě - asi jako když si někdo (třeba já) dává kousek čokolády (nebo panáka...). A že jsou na to některý navyklí, prostě si šlehaj pravidelnou dávku. Fakt, fakt.
Že jsou u nás některý lidi oběti, nezpochybňuju, že jsou některý bezmocný oběti, nezpochybňuju, zas tak moc jich ale není, že u nás je hodně věcí špatně, dokonce velmi špatně, nezpochybňuju a oči před tím nezavírám. Je možný, že se to u spousty lidí vypěstovalo předáváním z generace na generaci, od Mnichova, přes okupaci, padesátý léta, osmašedesátej a normalizaci a i dál, nicméně jsem přesvědčenej, že u mnoha lidí je to prostě podvědomej návyk. Mě stačí jet dvakrát za den sem a tam tramvají přes Prahu a mám dojem, že to slyším to v jednom kuse, snažím se neposlouchat, ale ty stěžovatelský typy bejvaj dost hlasitý a uši zavřít nejdou.
|
Kudla2 |
|
(10.5.2016 11:04:51) Filipe,
jo, to je podle mě dost přesný. Akorát bych "často" vyměnila za "prakticky vždycky". To s tím uspokojením "ONI" to dělaj úplně blbě (co na tom, že JÁ bych to nebyl schopen dělat VUBEC).
Asi tak, jako chlapi nadávaj na fotbal (přičemž by sami nebyli schopni kopat ani třetí ligu).
Je příjemné pasovat se do role někoho "kdo tomu rozumí líp", ani já nemohu říct, že bych proti tomu byla imunní.
|
|
|
|
|
|
|
|
|