susu. |
|
(18.9.2017 8:51:05) Mně se ten film nelíbíl, přišel mi jako slabý a veselý odvar reality. Návrat té doby si nepřeju ani náhodou.
|
neznámá |
|
(18.9.2017 14:19:36) Přišlo ti to veselý? Mě moc ne a drahý z toho chytnul nějaký splín. Já jsem jako náctiletá četla knížku, u té jsem se celkem nasmála, ale nevím jak bych na ní reagovala s odstupem času. Film mi přijde naopak až depresivní, člověk se zasměje, to ano, ale převládá spíš smutek.
Film jsem viděla už několikrát, nevím jestli to bylo umrtím PŠ nebo jsem jen starší, ale dřív jsem měla pocit k popukání vtipné hořké komedie, včera spíš naopak. Asi za to může i chlap, který tu dobu zažil a pořád tvrdil, jak je to opravdový....
|
susu. |
|
(18.9.2017 14:37:27) Hlavně nevěrohodné. Třeba jak vyhodili tu učitelku a žáci přišli do školy s nějakýma těma kvítkama nebo čím. V reálu by všichni sklopili hlavy a mlčeli a nedělali vůbec nic. I ty scény kolem vojny byly nevěrohodné, kluci kolem mě se vyzout chtěli, ale žádné harakiri kvůli tomu většinově nepáchali, prostě opět trpně šli. Celkově to bylo smutné, to jo, ale věrohodné moc ne.
|
Pam-pela |
|
(18.9.2017 15:15:29) Jo, smutné, vždycky vydržím koukat jen chvíli, než se začnou utahovat smyčky. Že někteří dnešní mladí mají socialistické myšlení, to se ani nedivím, v utopickém socialismu bych možná chtěla žít i já. Ale lidi na to (zatím) nemají povahu, třeba jednou? Myšlenka je to ale hezká, rovnost lidí, všichni pracují pro celek a všichni se mají dobře, spravedlnost, klid, radost, mír, dostatek prostředků pro všechny. Jenže kam ta myšlenka vedla...
A ano, opět jdeme jako ovce na porážku, smyčka se opět utahuje a my si myslíme, že nás někdo zvenčí zachrání...všichni kýváme, celkem mlčky přehlížíme, na užtéměřdiktátory nemá nikdo páky, protože si tentokrát skoro všechny koupili. Předtím byli schovaní za "celek" a teď se schovávají kde? Je to podobné, i když zas jinak...dnes se ani nebojí ukázat majetek, moc, dřív to nebylo ukazováno tak na odiv...a navíc i to byla velká komunistická masa a za ní stál SSSR. Viděli jsme to všichni a báli jsme se. Dnes to nevidíme ještě všichni...ale bojíme se jako dřív.
|
Pam-pela |
|
(18.9.2017 15:18:59) ...už jen ty udavačské weby a někteří se tetelí, aby ostatním nějak zavařili...obrací nenávist a naštvanost lidí proti sobě... Tenkrát jsme věděli, na koho a nač jsme naštvaní....a povětšinou jsme drželi hubu a krok.
Teď nevíme, na koho přesně...vlastně to ve mně vyvolává pocit imunitního systému, který víí, že je něco špatně a neví, jaký patogen přesně napadnout...a tak napadá i sám sebe...ty obyčejné pracovité normální buňky...a ten patogen to ještě řídí, ukazuje na ně a směje se...a - roste a sílí. Do nějaké doby.
|
|
|
neznámá |
|
(18.9.2017 15:26:51) Kvítka byli moc, to ano. Ale dle mého chlapa byly ty obstrukce kolem vojny celkem skutečné, on to musí vědět, on dostal modrou.
|
|
Pam-pela |
|
(18.9.2017 15:30:43) Otěhotněla jsem poměrně brzy, manžel teda už pracoval, ale měl před vojnou, těsně. Takže klasika byla dva roky co nejdál od rodiny, ať měl dítě, nebo ne...skoro mi přišlo, že pokud bylo dítě, posílali vojáky co nejdál. Nakonec přes hodného známého se zadařila náhradní vojenská sužba, takže práce ve vojenských stavbách + 5 měsíců skutečné vojny, to tedy celkem nedaleko, pouhých 100km. Myslím, že i tohle jsou věci, které by neměly být zapomenuty...prostě vojna pro socialistickou vlast a údernická práce pro socialistickou vlast měla naprosté priority.
Když ani tihle si naši rozmazlení mladí ani nedokážou představit.
|
Pam-pela |
|
(18.9.2017 15:40:24) jentak, tohle byl rok tuším 1985...a u nás v našem městě to bylo, jak píšu. Byl tu takový...co to bylo...prostě ten, co to měl na starosti z toho jejich vojenského úřadu, který se v tom skutečně vyžíval, posílat vojáky co nejdál...já jsem ho totiž byl tenkrát i sama osobně prosit. Vyloženě se mi vysmál .
|
Pam-pela |
|
(18.9.2017 15:48:40) Jentak, dala nedala, bývala bych udělala skoro cokoliv......to nám poradil ten pán, co nakonec opravdu tu náhradku zařídil. Ale protože to vůbec nebylo jisté, spíš naopak...nejdřív si to zařizoval samozřejmě muž sám ... Být dva roky na vojně znamenalo pro otce dítě takřka nevidět...a opravdu se s ním seznámit až v jeho nějakých dvou letech. Nějaký opušťák a dovolená nemohly vytvořit k děcku ten správný vztah myslím. Jenže tenkrát opravdu otěhotnět příliš brzy znamenaly obrovské komplikace - se školou, s vojnou...o bydlení vůbec nemluvím...žádná podpora zvenčí, dneska je ta situace vážně aspoň trochu jiná. Je to myslím i vidět na tom časosběrném seriálu, jak se jmenoval?, dneska mi to moc nemyslí.
|
Pam-pela |
|
(18.9.2017 16:03:15) Jj, to bylo asi bráno podobně jako ta náhradní VS...teď nevím, jak dlouho muž pracoval na těch stavbách, dva roky? Musím se ho zeptat, on si to určitě pamatovat bude. A pak 5 měsíců opravdu v kasárnách se vším všudy, ale to už se dalo. Jako celková doba byla delší než 24 měsíců, ale důležité bylo, že aspoň na víkend se vracel domů a dokonce si vydělal i nějaké peníze. Jeden čas byl ve vojenském prostoru, kde byli i "Rusáci"...ruští vojíni, a to byl vůbec silný zážitek, co jedli, kde spali, jak pracovali a jak se s nimi zacházelo...jak se kšeftovalo s jejich jídlem atd.
Dva roky se dlouhá doba i pro normální vojnu bez rodiny i dětí...i když na ten druhý rok si hodně mazáků poměrně ráda vzpomene, teď, po těch letech. Tohle všechno odnesl čas a spousta věcí je dávno zapomenuta. A je to přitom poměrně nedávno.
|
Pam-pela |
|
(18.9.2017 16:10:58) No, to je jako u všeho ostatního, řadoví jsou na tom vždycky nejhůř. nevím, jestli si vybírali dobrovolně, že sem chtějí jít konkrétně oni okupovat, ale rozhodně moc rozhodovacích možností tady neměli...i to, co pro ně bylo určené, se rozkradlo a prodalo pod rukou. Byli tu fakt v neutěšených podmínkách a bez nějaké podpory daleko od domova...a možná to člověku ani nebylo blbý, byli to přece Rusáci. je fakt, že takhle zoceleni vydrželi i v nelidských podmínkách...asi to měli v krvi.
|
|
|
|
|
Pam-pela |
|
(18.9.2017 16:07:08) No, to už musela být velká láska, když přežila dva roky a takové odloučení...v 18ti, 19ti se to zdá setsakra dlouho... ...pamatuju si ta nádraží, kam se chodily holky rozloučit...masově . Ony se daly i takové malé hotýlky pro vojáky, když měli vycházky přes noc (i když to se asi zadařilo výjimečně)...spíš do půlnoci...pak tak holka ale zůstala sama. Někdy se zadařilo i přes noc, pokud teda nebyl v noci kontrolní nástup .
|
Pam-pela |
|
(18.9.2017 16:16:24) Jentak, ...a jste spolu pořád?
|
|
|
|
libik |
|
(18.9.2017 18:23:12) "ospalá vrátnice, na stole leží poslední dva klíče"
|
|
Fren |
|
(18.9.2017 21:33:42) holky,když vzpomínáte na tu vojnu od chlapů - tak ten můj byl po vš jako důstojník jen na 5 měsíčů,jeho otec mu to tenkrát zařídil v jeho rodném městě,což bylo cca 70 km od našeho bydliště - a já za ním přijela do kasáren autem,pěkně před vchodem jsem si zastavila a začla jsem vytahovat kočár - pěkně podvozek,pak korbu,když tu za mnou přišel řadový vojáček,že tam nesmím stát s tím autem;jsem si setřela pot z čela,posadila přitom vřískající dítko do kočáru a řekla mu,at mi zavolá manžela - nadporučíka tohoatoho - jen zasalutoval a zmizel a už si víc nedovolil prudit
Byla to tenkrát taková překotná doba, děti jsme si dělali,aniž bychom byli tzv.zajištění kariéristi,ale uznejte,že všechno zlé bylo nakonec dobré,mládí se přes nepohodlí mnohem snáz přenese - než jak dnes,ta infantilní generace 30níků,věčně si hrajících, žijících single nevázané životy s výmluvou na budování kariéry a šetření si na horší časy - aby pak došli k poznání,že všechno tohle je jim stejně k prdu a že dítko mít vlatně ani nemůžou nebo nebudou a vztahy přechozené.
|
Pam-pela |
|
(18.9.2017 23:08:58) Fren, taky občas přemítám nad tím, co a jak kdy bylo a srovnávám. Jištění jsme neměli kdovíjaké, akorát snad to, že budeme někde zaměstnaní, problém by byl opak ...ale já i na tuhle pro mě hrozně hektickou dobu vzpomínám ráda, i když jsem si do určité míry zkomplikovala život. Prostě pak jen to, čeho jsem chtěla dosáhnout, dalo pak s dětmi víc práce, ale neměnila bych asi nic. Vnímám, jak bylo v pořádku to, co bylo...myslím ten můj osobní život, i to, jak brzy a komplikovaně jsem začala ten rodinný. O víc než desítku let později jsem prožila i život "starší matky", bylo to jiné, jak dobově, tak zajištěním, tak i poněkud jinou výchovou dětí, přístupem k nim. Ono všechno má asi své.
Co ale vnímám jako největší problém, je to, jak některé ženy po pětatřicítce nemají stálého partnera a potenciálního otce pro svoje potenciální dítě...mám kolem sebe pár, jedna nedávno oslavila 40tku, další má za pár dnů narozky 39, ale je jich víc. NA není vhodný partner.... Asi je problém nějakého partnera vůbec v tomto věku narychlo sehnat, natož takového, který byl byl fakt "ideál". Jak zrovna ty dvě vzpomínané ženy žijí už dlouhou dobu samy, připadá mi, že se ani neumějí případně nějakému chlapovi eventuálně přizpůsobit a žít s ním. V tomhle případě mně, vyloženě rodinnému a staracímu typu, připadá mnohem vhodnější začít dřív, než později . Ale prostě lidi to maj různě .
|
|
|
|
|
|