(18.8.2024 9:17:31) Zrovna jsem koukala na ČSFD a zjistila jsem, že jsem s ním neviděla jediný film. O žádném kromě Zorra mstitele jsem ani neslyšela. A ten Zoro mstitel, o kterém vím, že existuje..... tak tam ani nevím, zda je to ten s Delonem. Dle ČSFD jich bylo natočeno mnoho z různých roků a různých zemí.
(18.8.2024 9:22:21) Jinak, podle fotek z mládí byl fakt fešák. Naprosto chápu, že byl asi idol své generace. Mně to teda generačně úplně minulo, protože byl starší než můj dědeček, ale když na něj tak koukám, tak to byl charizmatický mládenec.
(18.8.2024 11:34:53) Evidentne ma kazdy jiny vkus. Nelibil se mi ani jako mlady, filmy jsem videla v detstvi a nektere celkem nedavno. Filmy se mi libily, on ne.
(18.8.2024 11:38:17) Len, mne sokovalo v 90. letech, ze moji kolegove a znami z UK a USA neznali francouzske a italske filmy, ktere u nas byly neustale v televizi...ja vzdycky myslela, ze to je vrchol svetove kinematografie a ze je zna cely svet....ovsem v anglosaskych zemich meli svoji klasiku, kterou nam tady moc nepousteli
(18.8.2024 11:41:53) Sedmi, no, nejen filmy, treba knizky se hodne mijeji s pevninskou Evropou a to i ted. A myslim, ze na ne ty evropske filmy byly i tehdy moc pomale. Ja pomale filmy miluju nejvic, takze kdyz uz na film koukam, tak vetsinou na nejaky starsi a nejlepe evropske.
(18.8.2024 11:46:29) Len, Britové taky umí pomalé filmy, když chteji….nektere americké nezávisle filmy jsou taky pomalé, a třeba Woody Allen je relativně pomalý, tedy mluví rychle, ale taky se tam hodně chodí po městě a sedí u stolu nebo stojí v kuchyni
(18.8.2024 11:50:09) Já mám taky ráda ty pomalý scény, moje děti u toho nevydrží. Oblíbený film mého manžela " Tenkrát v Americe" trvá sám o sobě asi 3,5 hodiny a je v něm spousta takových pomalých scén, děti to vůbec nechápou. Zato když jsem před hodně lety viděla v kině první díl "Zpátky do budoucnosti", vůbec jsem se nechytala, všechno děsně rychlý, nestíhala jsem se přecvakávat. Už jsem si zvykla,ale mám prostě ráda ty různý lyrický scény.
(18.8.2024 11:57:23) Sedmi, umi, ale je to prave hodne mensinove uz hodne dlouho. Ja rychlejsi stiham, ale nebavi me, kdyz se porad neco akcniho deje a jeste hur, pod vetsinou filmu hraje nejaka vyrazna hudba, na to nejsem ochotna koukat. A v knizkach to mam podobne, mam rada dlouhe popisy.
(18.8.2024 11:53:18) Sedmi, my měli v 80. letech jen rakouskou televizi a co si matně pamatuju, tak tam kromě rakouské kinematografie jela ta americká. Dallas a různí Terminátoři apod. Francouzského ani italského nic. Resp v nějakém nočním bloku pro fajnšmekry určitě ano, ale nebyl to mainstream v hlavním večerním vysílacím čase.
(18.8.2024 11:59:50) Že jsem neznala Delona, to asi nikomu divný nebylo, ale neznala jsem třeba ty francouzské ilny o četnících. V československé televizi to asi jelo hodně, protože vrstevníci to znali a já neměla tušení, o čem mluví. Rakouská televize o nich kompletně mlčela.
(18.8.2024 12:04:51) Půlko, francouzské filmy o četnících pamatuji, to bude důkaz, že se to opravdu vysílalo intenzivně Tam hrál rozkřičený Louis de Funes, toho si vybavuji dobře.
(18.8.2024 12:17:23) Pulko, tady se furt dokola v televizi vysílaly zahraniční filmy z 60.let, komedie s Funesem a Fantomas, tomu člověk nemohl uniknout (zatímco spousta českých z te doby byla v trezoru a viděla jsem je až po roce 1989) …v Rakousku asi spis vysilali nove filmy, sousedi to chytali na chalupě
(18.8.2024 11:43:47) Fed, me se nelibi ta kombinace modrych oci a tmavych vlasu, obecne se mi nelibi jeho hlava Ja mam pomerne netradicni vkus, to vim, ja taky nejsem zrovna obrazkove hezka, takze je to nejspis dobre
(18.8.2024 11:56:06) "kombinace modrych oci a tmavych vlasu"
Mám poměrně světlé oči a tmavé úplně všechno ostatní. Doteď jsem netušila, že by to někomu mohlo neladit . Měla jsem radost, jak hezky kontrastně to jde k sobě.
(18.8.2024 12:31:31) Tmavý typ s modrýma očima mi nevadí. Mladý Delon, jak koukám na fotky, by se mi byl asi líbil jako hodně mladé holce. Později nevím, je to takový uhlazený typ s hodně jemnými rysy, asi už by mě nezaujal. Chybí mi tam mužnější charisma.
(18.8.2024 12:51:12) Mně se strašně líbil Gérard Philip. Delon byl asi hezčí, ale Gérard Philip byl o moc sympatičtější. Takoví ti mužni ošklivci typu Lino Ventura nebo Jean Paul Belmondo se mi nikdy nelibili, i když hráli hodně dobře. A milovala jsem Annie Girardotovou, tu jsem měla dokonce na plakátě.
(18.8.2024 13:05:51) Jiná jména byste tam neměly? Z těchto nějak zůstávám nezasažena. Alespoň podle fotek, v pohybu a promluvivší by možná pánové zapůsobili jinak. Z tohoto výběru by mi asi nakonec vyšel Belmondo, to není plakátový hezoun, ale je tam i náboj.
(18.8.2024 13:17:14) Já jsem na pány se snědou pletí a tmavými vlasy a tmavýma očima. Líbí se mi Clooney a Patinkin. Líbili se mi zamlada, ale líbí se mi i zastara. Pak se mi ještě líbil Depp a Banderas, ale ti jen zamlada. Zestárli nějak nehezky.
(18.8.2024 13:23:57) Sandokana jsem také milovala. Vtipné je, že přezdívku Sandokan dostal MM díky šátku, který nosíval v létě proti slunci uvázaný způsobem připomínajícím S., a tedy nosil i dlouhé vlasy, ovšem byl blonďák s velmi světlou pletí, šedomodrozlaté oči
(18.8.2024 13:33:32) Mně je jedno, jestli černej nebo světlejší. Musí tam byt to něco.. A to měl pro mě Newman, Redford hoodne a Belmondo tím, ze dovedl zahrát cokoliv a byl tak ošklivej až byl něčím zajimavej. A je známo, ze hrát šaška je jedna z nejtěžších věci. Jinak mám hnedookeho chlapa a hnědé oči mi zaujmou víc, než světlé.
(18.8.2024 13:43:28) Beat, přesně, musí tam být NĚCO a to se nakonec překvapivě objeví v úplně protikladných typech. Umím říct, co se mi líbí vizuálně, ale to ještě nic neznamená, vizuálně se mi líbí i ženy, zvířata a věci Ale to NĚCO, to je vzácnost
(18.8.2024 13:59:53) "Mně je jedno, jestli černej nebo světlejší. Musí tam byt to něco.. A to měl pro mě Newman, Redford hoodne..."
Jo, Beat přesně! Miluju Butche Cassidyho a Sundance Kida, viděla jsem to nesčetněkrát, a vždycky se celej film rozhoduju - zodpovědně a zcela vážně - mezi Newmanem a Redfordem.
(20.8.2024 1:19:27) Co Jeffrey Dean Morgan? Tedy teď už se mi taky tolik nelíbí, zestárl v uhlazence, ale tak kolem 40, když hrál v Greys Anatomy, byl fakt kus.
(18.8.2024 13:10:46) jé, ajo, já si toho nikdy nevšimla, přitom to taky nemám ráda...manžel lalůčky má, ale nesmí se mu na ně sahat, natož kontakt zubama - to vříská jak malá holka - čili má je zcela zbytečně, úplně zbytečná tkáň
a teď koukám na ten dokument o AD na dvojce - a Delon má ouška hezká
(18.8.2024 13:22:44) Babi, může být, proto sama říkám, že moje hodnocení je jen na základě fotek. Jsem si vědoma, že statický obraz není všechno. Asi nikoho ze svých reálných partnerů bych si nevybrala podle fotky, ani manžela Možná svého prvního velkého idola v patnácti letech, to byl takový typ Delona a tehdy mi to stačilo
(20.8.2024 5:39:01) Len, pro mě je kombinace tmavých vlasů a modrých očí ta nejkrásnější. Vyloženě na krásné chlapy nejsem, spíš na charismatické, ale Delon byl fakt asi nejhezčí chlap, k tomu ten jeho pohled...
(19.8.2024 9:36:04) Fed, tady je mladej a krásnej, takovej model. V těch filmech, co jsem já viděla a kde mu bylo nějakých cca 40-50 se mi ale už nelíbil, přišel mi jaksi slizkej.
(18.8.2024 9:39:21) Babička miluje Černého Tulipána, tak znám toho, ale zase neznám Zorra. Musím babičce zavolat, poslední dobou je nějaká lítostivá a podobné zprávy špatně snáší.
(18.8.2024 10:41:17) Půlka je moc mladá Na vejšce jsme si vždycky s kamarádkou říkaly:" To je fuk, že jdeš vynést koš, jen se pěkně namaluj, co ty víš, kde na tebe vykoukne Anthony Delon!!" Takže už my jsme vzhlížely k synovi, protože Alain byl sice pořád krásnej, ale přece jen už starší.
(18.8.2024 10:50:50) A zde je ten generační předěl. Anthony Delon se mi nevybaví (až dopíšu, tak si ho najdu, ale teď z hlavy fakt netuším), kdežto tvář Alaina Delona znám velmi dobře. Neměla jsem k němu žádný zvláštní vztah, ale znalost rozhodně.
(18.8.2024 10:54:30) Anthony byl, je jeho krásnej syn. Alain byl ještě hezčí, jen byl pro nás prostě už starší. Alain mladej, kdyby se přede mnou objevil, tak na něj zírám, bez pohnutí, blekotám a nejsem schopná se pohnout
(18.8.2024 11:29:44) Fed, no to neni uplne od veci, ze na Tebe vykoukne "u popelnic" Delon
moje teta zamlada se pohybovala nekde v centru Prahy a opravdu ji podrzel dvere Delon, myslim, ze to bylo v restauraci
pro mne byl Delon taky stary, starsi nez moji rodice, ale to tak proste bylo, ze moji idolove byli ve veku mych rodicu nebo starsi, kdyz jsem byla dite....pozdeji byli moji idolove lidi stejne stari jako ja....a ted uz nikdo mlady mym idolem neni, spis pozoruji, jak moji idolove umiraji
(18.8.2024 10:49:49) Vzhledem k tomu, že půlka je mladší než my a ani tu nežila v dětství, chápu, že ji ta francouzská vlna minula a tím i následná obliba francouzských filmů... Ale že neviděla Asterixe a "Ave, já!", to teda nechápu
(18.8.2024 10:54:21) Asi neviděla, no. Jako dítě jsem koukala na Novu a přišlo mi to cool. Delon asi běžel na dvojce, kam jsem ve svém telecím věku nezabloudila. O pár let později už byl internet a na televizi jsem nekoukala vůbec. Dnes jsem teda samozřejmě usoudila, že na nějaký film s Delonem kouknu. Jen mě manžel varoval, že snad všechny, co viděl, skončí smutně.
(18.8.2024 10:54:33) Asi neviděla, no. Jako dítě jsem koukala na Novu a přišlo mi to cool. Delon asi běžel na dvojce, kam jsem ve svém telecím věku nezabloudila. O pár let později už byl internet a na televizi jsem nekoukala vůbec. Dnes jsem teda samozřejmě usoudila, že na nějaký film s Delonem kouknu. Jen mě manžel varoval, že snad všechny, co viděl, skončí smutně.
(18.8.2024 11:19:31) Půlko, jedna bez happyendu, ale vyzbroj se kávou, protože filmy jsou plné scén "Delon vyleze z auta, zamkne ho, jde dlouhou ulicí a vejde do kavárny, kde se začte to menu". Všechny fanynky z takové scény vzdychají, ale je to kolikrát velmi pomalé, pozvolné....
Jsou tam prostě tyhle prodlevy v příběhu, aby se příznivci nasosali, ale se dnešní zrychlenou akční kinematografií je to nesrovnatelné. Moje děti u takových snímků sténají, že usnou...a manžel skutečně usne. Já ne, já se umím přepnout do tohoto módu.
(18.8.2024 11:21:18) Čumčo, ale to není jen u Delona, všechny starý filmy jsou pro dnešní děti "rozvláčný a málo akční". Oni si vůbec ty momenty neumějí vychutnat
(18.8.2024 11:30:37) S pomalými filmy nemám problém, to umím. Teď se mi třeba neskutečně líbil ten nový Ripley. Oproti filmu z přelomu tisíciletí je to seriál se stejným dějem, ale se čtyřnásobnou stopáží. A to ani ten původní film nebyl žádná rychlovka.
(18.8.2024 11:34:43) no podle mne ta pomalost mela nejaky smysl...premysleli, jste, co se Delonovi honi hlavou, co proziva, jaky bude jeho dalsi krok, s kym se setka, jestli pujde nekoho zastrelit apod. ...je v tom velke napeti, porad tusite nejaky budouci prusvih
(18.8.2024 13:13:36) Rocco, Tulipán, Borsalino a další. Jinak jsem Belmondo fan, Delon mel na mě moc staticky face, ale protoze ho mel Bebel rad a byli přátele, tak mám rada i Delona.
(18.8.2024 13:15:38) A Fed, nejkrásnější byl Paul Newman. Nedávno dávali dokument Newmanovy modré oči a bylo to TOP.. a podle všeho byl PN moc hodný a férový chlap.. až na te první rozvod.
(18.8.2024 13:21:36) Mně se ještě líbí mladý Robert Redford. A mladý Keanu Reeves, ale jen v některých filmech. Jinak vůbec nechápu co kdo vidí třeba na Bradu Pittovi nebo dokonce na Leonardu do Capriovi, ten mi přijde vyloženě ošklivej. Vůbec hezkých mužů je daleko méně než hezkých žen, nevím, jak je to možný.
(18.8.2024 13:27:20) Huso, vidíš, a mně se zrovna Di Caprio líbí, přestože teoreticky vůbec není můj typ, světlý s jemnými rysy. Ale je tam něco, co mě baví. Pitt se mi nelíbí vůbec, to je úplně nulový efekt. Lidská přitažlivost je záhadná magie
(18.8.2024 13:38:10) Na Quinnovou a Odpadlíka jsem koukala kvůli chlapovi taky. A ještě na Nicka Slaughtera z Vražedného pobřeží. Všechno to jsou blbosti, ale mají identický typ herce v hlavní roli.
(18.8.2024 13:40:29) A ten byl ještě na rozdíl od těch ostatních takovej přidrzlej,vtipnej, ten mě snad přitahoval nejvíc. I když Lorenzo byl asi nejhezčí
(18.8.2024 14:02:47) Konečně něco, co znám i já. A také jsem na tuhle trojku koukala kvuli chlapovi a ještě běžel seriál Tarzan a Tarzan byl také dost dobrý chlap. A uplně nejlepší byl Moser z komisaře Rexe, všichni se na to dívali kvuli psovi a já kvuli chlapovi.
(18.8.2024 14:12:58) Přesně a pak byl seriál Planoucí pobřeží nebo tak nějak, tam hrál padoucha také dost dobrý chlap. Už jsem dohledala Derek de Lint.
Já jsem vždy u všech dětí chtěla jméno Derek, ale neprošlo přes chlapa, asi mi zapracovalo podvědomí.
(18.8.2024 14:13:23) Liaa anoo, vždycky nevím, ale o fous Redford, protoze ho MILUJU ve Vzpomínkách na Afriku. to je můj TOP film. Tam je vše. Láska, dobrodružství, odvaha a touha, chlapstvi, zenskost, síla a něha.. krasná příroda, dojemná hudba. Miluju.
(18.8.2024 14:49:00) přesně, koupila jsem si i OST Vzpomínky na afriku, brečívala jsem u té hudby, když jsem se potřebovala vyjezdit z něčeho v autě, tak jsem si ji pouštěla...
je zvláštní, že jako mladá jsem neuměla pochopit, proč Denis nechce tradiční uspořádání vztahu s Karen, dneska je mi to jasné úplně
(18.8.2024 14:09:10) Neznámá, z toho všeho, co tady bylo zmíněno, znám filmy o francouzských četnících s Funesem, nějaké filmy s Belmondem (možná to spadá dohromady?), italskou Chobotnici a Sandokana. Nicholson asi ve dvou filmech a Di Caprio v Titaniku. Všechno ostatní mě úplně minulo. Některá jména znám z titulků společenských rubrik, některá vůbec.
(18.8.2024 14:21:18) Já si právě říkám, že ty filmy museli být staré už za mládí zdejších uživatelek. Já si vůbec nevybavuji, že by u nás někdy běžely. Hodně lidí tu píše, že je to jejich mládí, to asi ne, to je spíš mládí mé babičky. Kromě Chobotnice, tu sledovala moje mamka.
Mě manžel rozčiluje se Sandokanem, já vím, že existuje, vím, že je to moře a lodě a turban na hlavě, ale herce nebo děj si nevybavím, on to za jeho mládí hltal a kvuli němu nemám Mariannu, protože by všechny napadl Sandokan. Nenapadl, už ani já netuším, že tam nějaká Marianna byla a mladší generace ani neví, že byl Sandokan.
(18.8.2024 14:32:10) Sandokana jsem taky musela googlit, ale líbí se mi. Za mých pubertálních na konci 90. let už to bylo starý. Jinak, taky nemám Mariannu kvůli Sandokanovi. A Ladu kvůli tomu autu a Hedu kvůli čemusi, co si už nepamatuju, ale taky je to něco z pradávna. MM nepochopil, že si to už nikdo nepamatuje. Ani já nevím, o co jde, a to jsem o tři roky mladší než on. O generaci později je to dávno pryč.
(18.8.2024 14:38:14) Heda byla v Homolkových, hrála ji Ružičková. Homolkovi mám ráda a také se tak říká jedná protivné a hodně obézní ženský z rodného městečka. Takže Hedu mám také zatíženou blbou asociací. Ale jinak je to jméno hezké.
(18.8.2024 14:54:09) V dětství jsem měla kamarádku Emu, tehdy to bylo velmi avantgardní jméno a od té doby se mi moc líbí. Akorát v mém okolí je celý můj dětný život hodně malých Emiček, a tak žádná s mých dcer Ema není.
(18.8.2024 15:03:13) Ropucho, mám starší bratry, líbili se mi starší kluci..A Kotvaldem a Hlozkem jsem hluboce “opovrhovala”.. jejich muzika šla úplně mimo. Pitvorili se. Uff a fuj. To pro mě nebyli chlapi, ale zženštile osoby . Poslouchala jsem v 5 třídě Floydy a Delona dobre znala. Rok 1980
(18.8.2024 16:18:07) Beat, já jsem asi byla trochu opožděnější, Kotvald s Hložkem mě v těch jedenácti letech oslovili Bylo to pro mě první zjevení kohosi, kdo nevypadal jako páprdové pro rodiče a prarodiče Po čase už mi byli také pro smích, ale Floydy apod. a celkově kvalitní muziku jsem holt objevila později než ty Delona jsem objevit nestačila vůbec
(18.8.2024 15:03:17) Neznám, znám akorát "kdyby blbost nadnášela......." Žiji naprosto normálně. ALe horší je, že moje děti neznají křemíkové nebe. Ani Listera a kocoura Rimmera a ostatní. Ale znají snad všechny díly Simpsonů, tak alespoň něco.
(18.8.2024 15:11:32) Čumčo, když je někdo oslnivý, mlčenlivý nebo řízný, tak k tomu nepotřebuješ intruktážní video, abys věděla..... Cvacha, Blažeje apod neznám, ale asi mi to nikdo neříká. Možná to zkusili a nepochopení bylo tak hluboké, že pokus neopakovali. Ale nevím, no.
Vrstevníci používají spíš archetypy Dylana, Brendy, Kelly, Donny a Brendona. Případně Ronna Weaslyho a Hermiony. Kupodivu jelo v tom samém věku obojí.
(18.8.2024 15:17:53) A samozřejmě Rimmer, Lister, Kocour. Na to slyší každý v mém okolí každý. Stejný archetyp jako o hodně pozdější Sheldon, Leonard, Penny a spol.
(18.8.2024 15:24:03) Půlko, můj manžel také Červeného trpaslíka neznal a když jsem mu ho ukázala, nelíbil se mu. Je teda starší než já, je mu 55let. A také nemá rád Simpsonovi. Sheldona zná a má ho rád. Minul ho i Pulp fiction a Trainspotting, to jsou zase hitovky mého mládí.
(18.8.2024 15:30:02) Přemýšlím, o čem manžel mluvil jako oblíbeném filmu nebo seriálů svého mládí. Asi mluvil akorát o Sandokanovi. Pak Knight Rider, ale to asi aby mě naštval, dle mého se mu ta blbost asi ani nelíbí. Jo a Jake a tlusťoch, dle mého ten stejný princip, sleduje aby mě naštval.
Teď mě napadá, že oni sice televizi měli, ale signál měli jen v zimě a to dost mizerný, takže toho moc v mládí nesledoval.
(18.8.2024 15:13:07) Já pamatuju, jak když dávali Nemocnici na kraji města, tak ulice byly úplně vylidněné. Jednou jsem v takový večer jela z divadla a byla jsem v trolejbuse úplně sama. To byl naprostý fenomén. Ale právě moje děti už to taky neznají. Jiná generace. Já zas neznám všechny ty Červené trpaslíky a pod. které tady občas někdo cituje. Neviděla jsem to a nechybí mi to.
(18.8.2024 14:41:15) Jejda, moje mládí jsou i 60. léta, doba, kdy ty filmy byly nový. Já na nich byla v kině, neviděla jsem je v televizi. Za mě byly úplně nové filmy o Vinnetouovi a o četnícich. Některé filmy s Delonem jsou až z 80. let, to už jsem byla dospělá. Neznámá a Půlka, vy jste generace mých dětí.
(18.8.2024 15:05:02) Mariannu mám, vyhodnotili jsme, že Sandokan je kdesi v propadlišti dějin a to teda "pincezna Maaija" byla mým idolem a láskou a na ní jsem se nakonec naučila vyslovovat R celou cestu k babičce jsem v autě vyřvávala "prrrincezna Márrria je krrráva", vydatně podporována rodiči a bylo to to první, co jsem hrdě zařvala i na babičku, načež jsem dostala facana, protože babička si ani neuvědomila to krásné R
(18.8.2024 15:07:30) To mi připomíná. Učili jsme dítě rok, fakt celý rok, písmeno K a nic. Až jednou křičel na staršího bratra "jestli mě naštveš, topnu tě do Koulí" My se dmuli pýchou a pochválili ho za ty krásné "Koule".
(18.8.2024 15:20:18) Sedmi, je to sovětský film, já na tom byla v 70. letech v kině. To asi nikde nenajdeš. Mně se to tehdy moc líbilo a Tichonov tam byl božský.
(18.8.2024 10:27:46) Zorra jsem videla 7x a byla to laska na prvni pohled. Dokonce jsem mu z tejdejsi CSSR psala a jeho agentura mi poslala podepsanou fotku. Mela jsem filmy s nim rada, Dva muzi ve meste jsou top, stejne i Povidka o policajtovi s Trintignantem. Ty detektivky, ktere si pak produkoval sam v osmdesatkach uz me tak nebraly. Odesla legenda...
(18.8.2024 10:24:26) on už nějakou dobu chtěl euthanázii, ale rodina mu to stále vymlouvala....
Jinak Delon a Belmondo, na tyhle filmy se prostě koukalo vždycky (před rokem 1989 i po něm), kdykoli něco dávali. Belmondo byl největší sympaťák, Delon krasavec. To spojení modrých očí a tmavých vlasů bylo vždycky úžasné...
(18.8.2024 10:26:23) Anthony je taky krásnej. A celá jejich rodinka, fakt výrazný geny. Na mě skáčou jeho fotky z mládí, on byl prostě dokonalej, nádhernej.
(18.8.2024 11:52:51) 77krasko, vůbec si nevybavuji, že bych někdy viděla nějaký film s ním. Pokud ano, napamatuji si ho. Znám to jméno, ale jsem o něco mladší než ty a asi už mě jeho éra minula. Ale já celkově nejsem filmový divák, zaostávám v tomto oboru všeobecně.
(18.8.2024 14:41:09) Právě že nejsem. Mojí mamce je lehce přes 60 a já si z domova vybavuji akorát Hříšný tanec, který sledovala pořád dokola. Belmonda a ostatní hltá babička.
(18.8.2024 14:56:11) Nám s manželem je kolem šedesátky, jemu nad, mě pod. Hříšný tanec už jsem vnímala jako ten pro mladší, moje byla Pomáda s Travoltou
(18.8.2024 14:57:42) Beat, no právě, ti herci jsou vrstevníci mých rodičů. A mě jako malou holku ani jako dospívající nezajímali tak staří muži. První, kdo se mi začal líbit v nějakých jedenácti letech, byl zpěvák Kotvald, ten mi první připadal jako někdo z mé současnosti a ne jako retro pán. Potom Kotvalda vystřídal Joey Tempest a pak už mě zajímali reální vrstevníci a vůbec ne herci nebo zpěváci
(18.8.2024 15:07:29) Ropucho, moji rodiče byli starší, než Delon a ostatní zde jmenovaní. Takže jsem je nebrala jako staré páprdy, ale muže v pro mě zajímavem věku. Mně se tedy líbili vždycky muži kolem těch 35-40 let, kluci v mém věku mi přišli trapní a dětinští. Legrační je, že mně se pořád líbí muži ve stejném věku, i když jsou stejně staří nebo i mladší než můj syn. Na staré dedky jsem nikdy nebyla a jediný stařec, který se mi kdy líbil, byl TGM a to ještě jen na fotografii. Doma bych ho nechtěla, abych se ho musela dotýkat.
(18.8.2024 15:23:21) Já brala Delona skoro jako svého vrstevníka, byl jen o cca 30 let starší než já a vidala jsem ho ve svém dětství ve filmech jako mladíka
(18.8.2024 15:26:31) Tak jasně, že jsem je taky viděla jako mladíky v těch filmech, ale i ty filmy byly prostě staré móda, jazyk, zájmy lidí, chování, auta, byty .. všechno to bylo staré
(18.8.2024 15:34:20) Pro mě jsou staré filmy ty s Vlastou Burianem. Filmy z 60. , 70. let jsou pro mě "současnost". Co se týče aut, tak "nová škodovka" je pro mě stále stopětka. Mě ještě strýc v dětství vozil v aerovce bejby, když si koupil Spartaka, bylo to nové auto. A což teprve embečko, po tom jsme se ohlíželi, když jsme nějaké viděli. Myslím, že se půjdu zahrabat.
(18.8.2024 15:53:01) Pro mě je minulé tisíciletí pravěk a toto tisíciletí současnost. Taky mě někdy zarazí, že ta znánlivá součastnost trvá už čtvrt století.
(18.8.2024 15:59:41) Půlko, já mám pořád divný pocit, že je rok 2000 a něco. Rok 2000 je přece nějaká nedosažitelná budoucnost! Pamatuju pořad o přírodě, který se jmenoval "Přežijí rok 2000?" a jak mi to tehdy připadalo vzdálené. Já furt tak nějak podvědomě z žiju ve 20. století.
(18.8.2024 16:05:15) Já jsem si vždycky říkala, tyy joo, v roce 2000 mi bude třicet dva! A vůbec jsem v myšlenkách nešla za to datum 😆. To už bylo něco úplně vzdáleného, jinej vesmír.
(18.8.2024 16:12:42) mně se to měří dobře...do roku 2000 jsem byla dítě, potom už jsem měla rozum, samostatný život nepotřebovala jsem, aby mi někdo něco poskytoval - takže pro mě je 2000 velký předěl
(18.8.2024 16:14:05) Já se už od patnácti těšila, jak rok 2000 oslavím, že to bude velká oslava a byla. Další Silvestry už jsem asi neslavila, Silvestr uplně nemám ráda.
(18.8.2024 16:19:38) Já se cca od pěti let těšíla, že dne 20.02 2002 oslavím 20:02 hod. Jediné datum v našich životech, které jde takhle hezky ve dvou číslicích a ještě symetricky den, měsíc, rok, hodina i minuta. Myslela jsem na to 15 let v kuse. Ještě předmětný den ráno jsem na to myslela, chtěla jsem to slavit a vyfotit monitor počítače. No a večer jsem si nevzpomněla a byl to večer stejný jako každý jiný večer na koleji.
(18.8.2024 16:57:03) Čumčo, slunovrat je v poměru k minutě srovnatelně konkrétní okamžik. Každopádně ta "dvojkonulová" minuta byla prostě unikát. Že je to "vymyšlenost" tomu nijak neubírá na půvabu - lidi kolikrát stvoří krásné věci
(18.8.2024 17:03:28) No aaaaa... co třeba taková socha Davida, je přesná? A lze ji oslavovat jako krásný unikát? Stvořil tu sochu člověk, nebo příroda?
(18.8.2024 17:07:09) Dny jsou velmi přesné. Roky méně, ale taky jsou dost exaktní a dle přírody. Měsíce a týdny jsou lidský konstukt, navíc se špatným názvoslovím. September má být sedmý mesic, october osmý atd. Ale roky jsou přece docela precizní dle obihani země.
(18.8.2024 16:29:17) Ano, desátá a dvacátá léta mi automaticky naskakují v souvislosti s dvacátým stoletím. Vždy mě zaskočí, že má jít o současnost. Stále žiji v tom, že současnost je cca dva tisíce a něco. A ono to "něco" už je dvacet let, už stihla dospět další generace.
(18.8.2024 16:24:23) Před dětma a po dětech mám taky. Akorát u mě to zhruba kryje s tím ticíletím (nejstarší je narozená několik let po přelomu). Podle jednotlivých těhotenství to pak mám taky. Třeba Bacatlan dodnes vím, že byl s poslední mentruací před početím.
(18.8.2024 16:39:00) Bacatlan? To mi neříká vůbec nic.
Jinak ty dvojky a nuly jsem si také užila, ale monitor jsem nefotila. Číslicové souměrnosti či řady jsou takové moje tiché soukromé radosti. I třeba na tachometru - ujeté km, apod...
(18.8.2024 17:08:39) Internet je velký zlom obecně, ale pro můj život a pocit současnost/minulost velký význam nemá. Jsem hodně zakořeněná v předinternetové době a vztazích, internet je v mém životě navíc, nijak významně mi ho "nerozpůlil".
(18.8.2024 17:16:24) Babi, cítím to stejně. Já internet používám výhradně pro zábavu (čtení) a když jsem 45 let žila bez něho, dovedu si představit, že bych bez něho vydržela i teď. Své vztahy a život vůbec mám neinternetove.
(18.8.2024 16:47:56) Jo, rok 2001 byl pro mne rokem nového života... Stihla jsem otěhotnět, zasnoubit se, vdát, koupit první auto, nabourat ho (a málem se zabít), porodit a počátkem roku 2002 se přestěhovat... Všechno předtím je minulost, všechno potom současnost
(18.8.2024 16:58:23) pro mě byla zima 2000 ohromný předěl, absolutní samostatnost, od 18,5 roku (maturita) do 2000 byla ještě moje existence s dopomocí cizích hodných lidí a pod vlivem mé původní rodiny, v únoru 2000 jsem se seznámila s MM a začal ten "druhý" život
ohromně vám závidím tu revoluci, prožívám to s každým dokumentem, filmem, ale byla jsem ještě dítě, nevědělajsem pořádně, proč děda práská to šáňo, byla jsem vykulená ze změn, najednou nám řekli ve škole, že jim nesmíme říkat soudružko a přeřeknutí snášeli velice nelibě
(18.8.2024 17:10:44) Revoluci taky moc nepamatuji a život před ní jsem měla uplne stejný jako po ní. Byla jsem zkrátka moc malá a je mi trochu líto, že jsem to nezažila
(18.8.2024 17:38:26) "je mi trochu líto, že jsem to nezažila"
Já jsem moc ráda, že jsem to zažila a zrovna v tom věku. Byla jsem dostatečně stará, abych si uvědomila souvislosti, ale zároveň dostatečně mladá, abych začala dospělý život už na svobodě. Mám cennou autentickou zkušenost s totalitním režimem, ale zároveň mi nestihl mnoho vzít. A moje děti se narodily snad v nejlepší době, v jaké mohly.
(18.8.2024 16:22:13) Evelyn, revoluce je pro mě také zásadní mezník. V roce 90 jsem maturovala a oslavila osmnáctiny, takže se mi to strefuje jako definitivní předěl dětství a dospělosti. V roce 90 začal svobodný život
(18.8.2024 16:33:25) Evelyn, jo, to mám taky. On to byl strašně velký předěl, bylo mi tehdy už 30, byla jsem vdanaz, měla dvě děti, za komunistů jsem vystudovala, chodila do práce, všechno jsem už tak nějak měla vžité a pod kůží a najednou takový zlom! Ta krásná svoboda, ty nové možnosti! I když už jsem tehdy nemohla studovat, co jsem chtěla, nemohla zahodit děti do popelnice a odjet na druhý konec světa, ale přesto... Byla jsem tak šťastná, že jsem se toho dožila!
(18.8.2024 15:45:19) Sedmi, já v 80. letech už byla dospělá, takže třeba filmy seriály pro děti z té doby už taky neznám, byla jsem na ně už moc velká. Třeba Arabela, Létající Čestmír a tak. Když jsem měl děti a byla na mateřské, tak jsem nestíhala televizi vůbec, takže některé seriály z té doby jsem taky neviděla. Pak až trochu 90. léta, ale málo, neměla jsem moc času, a když, tak jsem si radši četla, než koukala na TV. A v posledních cca 20 letech mě nebaví žádné filmy, v kině jsem byla naposledy na Po strništi bos s dcerou, a to dcera tehdy dostala v práci lístky zdarma. Nemám Netflix ani jinou podobnou službu, protože bych to nevyužila, mně se téměř nic současného zahraničního nelíbí. Vydržím koukat akorát na české seriály a to jen na některé.
(18.8.2024 17:42:35) Evelyn, taky jsem si jako dite myslela, ze moje dospělost bude vypadat nějak jako ve francouzském filmu a nikoliv jako životy mých rodičů v našem okresním městě …. Ze budu třeba krásná novinářka jako ta ve Fantomasovi
(18.8.2024 17:45:52) Tak já mám zatím pocit, že mám život jak z filmu, jak jsem si ho v dětství vysnila. Tzn. buďto mám naprosto skvělej život nebo mi jako dítěti pouštěli úplně blbý nemotivující filmy. Nebo je tady ještě ta možnost, že jsem byla dítě realista a ted mám navíc krátkou paměť.
(18.8.2024 17:46:03) Svůj život taky dělim na “za komunistu” a “ po revoluci” V roce 1989 jsem už chodila do práce, tesne po promoci Bez tzv revoluce bych byla úplně jinde pracovně, soukromě a vůbec
(18.8.2024 17:51:50) Já jsem jako dítě spíš jen přemejšlela o tom,ja to zařídit, abych nemusela žít jako...jako paní Nováková, jako moji rodiče, jako pan Karlíček, jako naprostá většina lidí, které jsem znala.Byla to pro mě noční můra.Já fakt nechtěla denně chodit do práce a mít je určitej počet dní dovolenou, nechtěla jsem mít "píchačky" a nechtěla jsem nad sebou mít někoho,kdo by mi poroučel, co mám dělat. Neměla jsem celkem žádnýho hrdinu, ani z filmu ne.
(18.8.2024 17:55:01) "Já fakt nechtěla denně chodit do práce a mít je určitej počet dní dovolenou, nechtěla jsem mít "píchačky" a nechtěla jsem nad sebou mít někoho,kdo by mi poroučel, co mám dělat."
Měla jsem zhruba podobnou představu a naštěstí se mi to splnilo.
(18.8.2024 18:12:36) v mé rodině byl tento přístup k životu, který jsem měla ve věku 18-20 let, považován dokonce za neskromnost, rádobybohémství - mysleli si to i o mém pomaturitním studiu, dálkovém studiu, v jakémkoli kroku, který jsem učinila
když jsem si pořídili domek se zahradou se 100% hypotékou (tehdy ji výjimečně ještě dávali), dozvěděli jsme se od tchýně, že to je ta naše pýcha, nestačí nám žít v podnájmu 1+1
(18.8.2024 18:19:00) Nám tchýně vyčítá, že máme dům za miliony, když jí stačí byt za 300 tisíc . Že se žádné byty za 300 tisíc dávno neprodávají, to se jí nedá vysvětlit. Přitom kdyby jo, tak moc rádi nějaké to množství bytů koupíme, ale nic......
(18.8.2024 18:23:04) Tohle je asi spíš ve smyslu "Moc se honíte v práci, užívejte života. Kupte byt za 300 jako já a nemusíte mít stres, však i tam se dá dobře žít". Jsou to trochu hraběcí rady.......
(18.8.2024 18:24:43) nám taky nikdo nic nedal, naopak jsme od maturity my poskytovali a podporovali - takže logicky o důvod víc nám vyčítat, že jsme namyšlení a jak nám hypoteční banka ten barák sebere....jak kvůli té splátce nebudeme moct spát...a nedejbože kdybychom skončili na invalidce atd. atd. hrozný to bylo
(18.8.2024 18:26:09) Nám hypotéky naopak dost vydělaly, ale taky mi teda občas táta říkal, že on by si hypotéku nikdy nevzal. Já si jich vzala hned několik
(18.8.2024 18:57:35) Já jako dítě u babičky ve městě viděla nějaké ženské, jak šly kolem mne přes hřiště, byly krásné, upravené, měly rozepnuté kabátky, šaty, lodičky na podpatku a bavily se o něčem, že jdou ze schůze a to mě úplně oslnilo a od té doby jsem se strašně těšila, až budu taky dospělá a budu krásná a budu chodit na schůze (tedy budu určitě důležitá) no moc mi to nevyšlo
(19.8.2024 14:16:54) to je fakt, takovou představu ženské dospělosti jsem měla také - nechávat si šít z Burdy, mít v ložnici bílou taburetku na bílé kožešině, na ní skleněný broušený flakón s parfémem a spreje a mýdla Fa (tak to měla i máma)
bála jsem se dospělosti, myslela jsem si, že to bude obdoba dětství, kdy nad životem člověk nemá sebekontrolu a je v tahu různých vlivů (jen jiných než v dětství) - když jsem byla dospělá a na vlastních nohou, byla to obrovská úleva - jen moje vlastní chyby, moje vlastní peníze, moje rozhodnutí, čas strávený podle toho, co chci
(19.8.2024 14:26:08) "bála jsem se dospělosti, myslela jsem si, že to bude obdoba dětství, kdy nad životem člověk nemá sebekontrolu a je v tahu různých vlivů (jen jiných než v dětství)"
mám pocit, že dospělosti jsem se nikdy nebála, jen se na ni těšila... že konečně nebudu muset pořád někoho poslouchat a budu moci žít po svém... nedávno jsme se bavili s tátou, různě jsme vzpomínali a tak a když jsem řekla, že ačkoliv své dětství vnímám pozitivně, ani omylem bych neměnila a jsem radši dospělá, prohlásil že jsem vždycky holt měla tu osobní svobodu jako jednu z nejdůležitějších mnohem lépe jsem snášel pečovat o mladší sestru než se nechat hlídat od té starší
(19.8.2024 15:51:29) čumčo, ano, táta je skvělej asi jako vyrovnání toho, jak těžké jsme to s ním měly v dětství, je z něj skvělej parťák v současnosti
(19.8.2024 15:56:28) babi, pečovat o někoho je dobré, pokud je v podřízené pozici nebo se nechá do té podřízené pozice vmanipulovat (v jeho vlastním zájmu, samozřejmě ) a sestru jsem si vychovávala od jejího narození, tedy ku obrazu svému jo, člověk musí hodně věcí tomu podřídit, ale to dělám z vlastního rozhodnutí, vidím v tom smysl... což je asi ve výsledku to, co potřebuju - když už mám dělat něco, co bych si jinak nevybrala, chci vědět, že to má nějaký důvod, nějaký vyšší cíl, nějaký smysl... což v dětství často nemělo nebo jsem to nedokázala vidět...
(19.8.2024 16:04:30) Rose, jo takhle - no já si představila a zažila jiné konstelace. Především jsem jako dítě většinou chápala smysl a brala ho za svůj, tedy odpadl pocit, že dělám něco, co nechci. No a ta péče - vzpomínku na několik let s mými dětmi narozenými 20 měsíců od sebe, kdy jsem si dle svého ani nedošla na záchod, nepřemaluje na svobodu ani skutečnost, že jsem si ty děti přála
(19.8.2024 16:15:58) babi, buď jsem byla hloupá (a ten přesah neviděla) nebo po mně často chtěli zbytečné věci a bazírovali na nesmyslech hodně z toho byla škola, nikdy jsem nechápala, proč musím mít obalené sešity (beztak byly sežvejkané), narýsované okraje (beztak jsem je nedodržovala), proč musím zpívat před celou třídou (bolelo to je i mne), proč mám dělat kalendář přírody (beztak jsem ho mastila v den odevzdání) nebo proč mám umět zpaměti chemickou rovnici, místo abychom se ji naučili spočítat (a co je tak rajcovního na rovnici hašení vápna, netuším dodnes) a podobných divných věcí bylo dost i doma - proč musím k snídani sníst chleba se sádlem, když bych radši suchý, proč musím jít ven a nesmím si vzít knížku s sebou, proč se musím učit hrát badminton, skákat šipku nebo proč musím nosit pod šaty kombiné... děti jsem měla v odstupu 5 let, to bylo jako 3x jedináček, kdy každé další už mělo další chůvičku navíc... jako jo, s prvním to byl nářez a nebudu lhát, že jsem někdy nestála s rukou na klice a rozhodnutím utéct a nikdy se nevrátit, ale pořád lepší, než muset chodit do školky (jako dítě)
(19.8.2024 16:23:09) "proč musím k snídani sníst chleba se sádlem, když bych radši suchý"
jo, přesně, ve školce nám na něj dali ještě syrovou cibuli, okousala jsem kraje nedomazané sádlem a hnusilo se mi to, tak jsem v té jídelně pravidelně musela zůstat sedět, na místě odkud bylo vidět na ostatní hrající si děti, cca 2 hodiny s talířkem a tím okousaným chlebem, suchý bych ho z povinnosti snědla, abych měla pokoj Ředitelka školky i jídelny obě bigotní žlučovité komunistky Těch prstýnků, co mi vzaly, protože po obědě se spí a neotáčí se prstýnkem na prstě....
(19.8.2024 16:31:57) Rose, určitě po tobě často chtěli zbytečné věci a bazírovali na nesmyslech - přesně, jak je vypisuješ. Hloupá, respektive možná naivní, jsem byla spíš já, že jsem viděla smysl i tam, kde nebyl. Dělám to dodnes - vždycky se snažím najít nějakou dobrou myšlenku (aspoň původní, která posléze patrně drobet zmagořila) v pravidlech, legislativě... nevěřím, že si tu konkrétní věc někdo úplně blbý vymyslel jen tak z plezíru.
Navíc mám to "štěstí" (z daného hlediska), že obalený sešit mi přijde total nepodstatný - prostě to udělám snadno a rychle, nesežvejkané to zůstalo (všechno psané kreslené na papíru jsem vždy chovala v čistotě, nezmačkané atd...), ven jsem chodila s knížkou. Učení mi šlo mimoděk, a přišlo mi zajímavé obsahem jako takové - k čemu to je mi bylo jedno, asi jako čtení knížek - je to nějaký příběh, nemusí ničemu sloužit. Paměť jsem TEHDY měla dobrou.
Jo musela jsem nosit babičkou háčkované halenky, ve kterých mě navíc na chodbě zastavovaly soušky a ptaly se na vzor či co, což moji introvertní náturu drobet drásalo. To je pravda. Ale to jsem nepovažovala za zásah do osobní svobody, oblečení mi bylo dost jedno - kdyby to neobdivovaly ženské z okolí, ani ty halenky by mi nevadily. Jsem prostě fakt dost splachovací typ, když se tak čtu... akorát tedy že po sobě díky řevu mimina a současného naléhání batolete sotva stíhám spláchnout, to mi přišlo poněkud omezující
(19.8.2024 16:43:59) "že jsem viděla smysl i tam, kde nebyl. Dělám to dodnes - vždycky se snažím najít nějakou dobrou myšlenku (aspoň původní, která posléze patrně drobet zmagořila) v pravidlech, legislativě... nevěřím, že si tu konkrétní věc někdo úplně blbý vymyslel jen tak z plezíru."
náhodou, tohle já mám taky - nemyslím si automaticky, že někdo chtěl někoho vytáčet doběla, a ono to tak taky nejčastěji je - ani lidi nejsou přirozeně špatní, ale spíš zdeptaní, nespokojení, vyhořelí, zneuznaní
(19.8.2024 16:50:41) Ano "Jsme jenom lidé, spíš slabí než zlí."
(do pojmu slabí si zahrnuji i rozumově slabé, tedy hloupé)
Ale to je něco jiného. Nemyslím teď jednotlivce vůči sobě vzájemně, ale legislativní proces, případně stanovení pravidel v nějaké instituci - třeba v té škole.
(19.8.2024 17:32:06) Babi, já ty věci nechtěla hlavně proto, že mi přinášely nepohodu... To kombiné strašně škrábalo (krajka ve výstřihu mi dráždila kůži, až jsem si to rozdrapala do krve), za nezapamatovanou rovnici jsem dostala za 5, takže doma výprask a výčitky a zákazy, za nesnědený chleba hladovka, za snědený zvracení... A ze všeho pocit vlastní neschopnosti a nedostatečnosti... Neříkám, že takové pocity nemám jako dospělá, ale asi už je zvládám lépe (a teda i jako dospělá jsem občas dotlačena do pozice, kterou nechci, a nemůžu se z ní nijak vymanit, ale je to jen někdy a já věřím, že časem se to zase srovná... a teda uznávám, že i teď se v té pozici cítím provinile a neschopně a ještě navíc zodpovědná za to, co se děje, že jsem to dopustila)
(19.8.2024 17:50:37) Rose, naprosto tě chápu. Měly jsme diametrálně odlišné dětství. Z více důvodů.
Ohledně té dospělosti - ano, tady se zřejmě dotýkáš toho, co mi přijde "nesvobodné" - musím udělat věci tak, abych nedopustila... a to často není úplně svobodná volba, pouze zodpovědná.
(19.8.2024 15:50:25) Já jsem si v dětství připadala daleko svobodnější než v dospělosti. V dětství jsem musela akorát chodit do školy, což mi nevadilo, kromě páté třídy jsem tam chodila ráda. Jinak jsem si jen hrála, četla, povídala si s kamarádkami, nemusela jsem se o nic starat, domácí práce dělala maminka, jídlo mi přistálo na stole, peníze jsem neřešila, když se něco pokazilo, on to někdo zařídil. V dospělosti byly jen samé povinnosti, musela jsem chodit do práce, která byla nekonečná, starat se o děti, nakupovat, vařit, uklízet, prát, zařizovat úplně všechno, všechno leželo na mě a dusilo mě to, nemohla jsem se na to vykašlat. Teprve když se osamostatnily děti a já odešla do důchodu, tak se cítím svobodnější, ale i tak leží všechno na mě. Zlaté dětství!
(19.8.2024 16:02:49) Mně mnohem víc bavilo chodit do práce než do školy. Bylo to takový svobodnější. Někdy mě šéf pustil domů dřív někdy jsem šla něco zařídit a nemusela jsem se vracet, nevadilo přijít pozdě, hlavně žádný fomácí úkoly. A nejvíc se mi líbilo, že když jsem byla nemocná, nemusela jsem nic dohánět, dopisovat. Po dovolený taky ne. Moje první práce byl jeden velkej mejdan.
(19.8.2024 16:25:21) Mně se na škole kromě kamarádek líbilo to, že se pořád dělo něco zajímavého, předměty se střídaly, nic nebylo pořád stejné. A člověk se to naučil, nechal se vyzkoušet nebo napsal písemku a bylo to za mnou, už jsem se tím nemusela zaobírat. Taky škola trvala od osmi do půl druhé, někdy do půl jedné, úkoly jsem si udělala někdy v podvečer během půl hodiny a měla jsem volno! Mohla jsem si číst, povalovat se, nebo jít ven s kamarádkou, do kina, na minigolf, na procházku. Zatímco v práci jsem tvrdla od půl osmé do čtyř, celý den zkažený, furt ta samá práce, nic nového, neubývalo to, pořád se to muselo dělat znovu a znovu do zblbnutí, nikdy jsem se toho nemohla zbavit a ještě mě to trápilo ve volném čase, (ehm volném čase, kdy jsem musela lítat kolem dětí a domácnosti). V práci jsem neměla žádné kamarádky, musela jsem tam být s lidmi, kteří, když už mi nebyli vysloveně protivní, tak aspoň lhostejní, nebyla jsem s lidmi "na stejné lodi"" jako ve škole. Když jsem byla nemocná nebo na dovolené, tak jsem musela sakra dohánět svoji práci, ani maličko mi nikdo nic neodpustil, naopak, kolikrát se to mou nepřítomnosti ještě zkomplikovalo. Škola byla milionkrát lepší než práce, zajímavější, zábavnější, kratší, lehčí, pořád jsme se učili něco nového.
(19.8.2024 16:28:22) Mě škola bavila a bavilo mě taky i vždycky všechno, co jsem dělala. A když mě to přestalo bavit, změnila jsem to, začala jsem dělat něco jinýho. Ale já jsem to tak měla postavený vždycky, nemohla bych dlouhodobě dělat něco, kvůli čemu se mi nechce vstávat, to bych radši byla bezdomovec a bydlela pod mostem.
(19.8.2024 16:34:59) Stará huso, já měla kamarádku jen na ZŠ, na SŠ ve třídě pak ne a gympl mě tedy nebavil, spíš jsem byla tedy pořád ve stresu, moc jsem se průběžně neučila a pak se bála zkoušení a neohlášených písemek. VŠ pak byla taky celkem děs a nikdy jsem se tím neživila. Ale zas jsem dopadla tak, že se živím tím, na co by mi bohatě stačila maturita, VŠ byl v tomhle ohledu naprosto ztracený čas. Do praxe jsem navíc vstupovala v době, kdy se v tom oboru hodně snižovaly stavy a nedalo se sehnat místo.
(19.8.2024 18:02:56) "spíš jsem byla tedy pořád ve stresu, moc jsem se průběžně neučila a pak se bála zkoušení a neohlášených písemek"
Pro mě byl gympl také hodně stresu. Nejen, že jsem se neučila průběžně, neučila jsem se vůbec. Po všech těch hodinách prosezených ve škole už jsem se nedokázala zabývat učením ještě ve volném (konečně SVÉM volném!) čase. Takže mi muselo stačit, co uvízlo v hlavě, a to v některých předmětech byl věčný balanc mezi trojkou a čtyřkou. Ale, zpětně vzato, mám dost dobrou hlavu, většinově jsem prošla gymnázium s dvojkami I když stres to byl.
(19.8.2024 18:05:59) I pro mě byla škola někdy stres, ale ten nepovažuji za nesvobodu. Sama sebe dokážu naprosto svobodně vystresovat též velmi kvalitně
EDIT: jo asi jste již od otázky svobody stranou, pardon, nedávala jsem pozor
(19.8.2024 18:20:01) Beat, slovy klasika: necítím se vinna. Pravda je, že nikoho stresovat nechci. Dcera mi teď navrhuje nějakou aplikaci, která by mě sledovala při běhání v horách. Prej aby mě našli, kdyby něco. Syn k tomu mlčí, tuší, že je to pro mě velký zásah do osobní svobody. Část povahy mám společnou s dcerou, část se synem (oni jsou hodně jiní), celkově je to drobet komická situace - mně i přijde, že ačkoli dcera chce být díky aplikaci klidnější, reálně to bude asi větší stres, kdykoli se ztratím ze signálu
(19.8.2024 18:40:37) Babi, tvé sólo běhání po horách je každopádně odvaha. Jestli jsem se v poslední době vystresovala, tak jednou právě takovým sólo pobíháním. Za tmy, ve vánici, v lese na kopci, stromy jen vrzaly, já neměla světlo... To jsem měla nahnáno, že jsem to asi přepískla a jestli uklouznu nebo na mě padne strom a jestli tam není signál, tak mě ožere zvěř, než mě někdo najde
(19.8.2024 18:46:02) Ropucho, v takových okamžicích mám největší stres z toho, že způsobím potíže (zásah HS apod.) a snažím se fakt fest, abych se z toho dostala sama.
(19.8.2024 18:49:59) Záchranku mám, na tu jsem to zatím uhrála. A vypadá to, že se i domluvíme na tom, že "sledovat" mě bude aplikací ta Záchranka (nějaký signál v určité časové frekvenci), nikoli někdo z rodiny, a s tou Z. budu pak komunikovat, když tam usoudí, že jsem v pr..ůšvihu. Tedy nadále se děti občas dozvědí až/jen z fotky na whapp, že jsem v nějakém úžasném klínu hor...
(19.8.2024 18:14:02) "Sama sebe dokážu naprosto svobodně vystresovat též velmi kvalitně"
Mě už stresuje máloco. Takový ten stres z dětství a dospívání, že je někdo nebo něco nade mnou, nějaká hrozba vyšší autority, ten považuji snad za nejhorší. Přitom objektivně vzato mě v dospělosti potkaly mnohem závažnější věci, bála jsem se o vlastní děti, o životy nejbližších... Ale jako dospělá se cítím silnější, sebevědomější, cítím se mít svůj život ve svých rukou. Nezralého člověka strach poznamená mnohem víc.
(19.8.2024 18:27:09) Ropucho, pro mě doba na gymplu byla nejkrásnějším obdobím mého života, na které stále s nostalgií vzpomínám. Škola mi vůbec nevadila, naopak mě bavila, i když taková deskriptivní geometrie byla pro mě tedy zapeklitý oříšek a nikdy jsem ji nepochopila. Ale měli jsme hodnou profesorku, která nám nekazila vysvědčení blbou známkou z tak nedůležitého předmětu. Měla jsem ve třídě dvě velmi dobré kamarádky a další tři trochu méně blízké, hodně jsme se nasmály. Ve volném čase jsme chodily na procházky, do kina, tancovat, do divadla, na minigolf, plavat, hodně jsem četla, většinou klasiku, strašně mě to bavilo. Na vysvědčení jsem bez větších problémů měla vyznamenání. Doma jsem se učila, hlavně slovíčka do jazyků, na zkoušení a na písemky, ale nijak jsem to nepřeháněla. Volného času jsem měla spoustu, gympl byl 5 minut autobusem od mého bydliště, takže když jsme končili ve škole o půl druhé, ve 3/4 už jsem byla doma, maminka v práci, táta na procházce, svoboda, volnost, samota. Žádné povinnosti, žádné starosti. Super to bylo.
(19.8.2024 18:46:13) Huso, to zní jako z románu z nějakého devatenáctého století Úplně idylické. Mé středoškolské roky byly typické zmatky dospívání, trochu stres, trochu revolta, trochu nuda a bezradnost, nějaké ty sny... No a pak revoluce, euforie, svoboda... a život konečně na plno začal
(19.8.2024 18:53:40) Ropucho, tak to víš, že to nebyla jenom idyla. Měla jsem své starosti typu že se mi dělaly pupínky, měla jsem strach, abych nezůstala sedět v tanečních nebo že zkoušení z chemie, vadilo mi, že nemám žádného kluka, protože se mi nikdo nelíbil a bála jsem se, že budu navždy sama, měla jsem strach z maturity a nemohla jsem sehnat černý rolák. Ale tak nějak jsem si už tehdy uvědomovala, že to není nic zásadního a v dospělosti budu řešit daleko důležitější věci.
(19.8.2024 19:47:05) "tak nějak jsem si už tehdy uvědomovala, že to není nic zásadního a v dospělosti budu řešit daleko důležitější věci"
To je zajímavé. Myslím, že většina dospívajících takhle nepřemýšlí. Já tedy určitě ne. Dospělost byla v dálce, v mlze a nedůležitá. Podstané bylo, jestli mě neztrapní učitelka při zkoušení, jestli nemám moc velký zadek v riflích, jestli dneska na zastávce potkám svého idola a jestli se bude bavit se mnou nebo s Máňou z vedlejší třídy. Co budu nebo nebudu řešit v dospělosti, to bylo úplně mimo můj obzor.
(19.8.2024 19:58:54) aha, já chtěla být hlavně zamilovaná, být ve dvou, ale šťastně, strašně jsem se bála zlomeného srdce...což se mi teda taky v 18 stalo
(20.8.2024 0:15:01) Ropucho, jo, na gymplu mé největší utrpení spočívalo v tom, že mě na plese pronásledoval mladík, který mi před tím vyjevil, že by chtěl vidět mé obnažené poprsí. Ňák jsem z toho vyvodila, že já se snad nikdy nevdám.
(20.8.2024 0:32:36) zasjaj, ono to je provázané? Že když mladík chce vidět obnažené poprsí, tak se nikdy nevdáš? Optimista by si právě řekl, že jsi těm vdavkám o to blíž, ne naopak
Vždycky mohlo být hůř, taky se mohl zeptat na obnažené pozadí
(20.8.2024 0:54:03) Čumčo jo, dneska se svým náctiletým bolestem taky podivuji. Prostě jsem si představovala, že prožijí ples ve víru tance s nějakým idolem a místo toho to byla dycky katastrofa.
(20.8.2024 1:02:32) kamarádka mi před časem připomněla, jak jsme na stužkáči tancovaly spolu několik tanců, tuším, že všechno jsme tančily jako polku bez ohledu na song - já na tenhle trapas úplně zapomněla, úplně mě polila hrůza, jakej to asi byl trapas, když to i více než po čtvrtstoletí má své pamětníky, plus tedy memento, co jde učinit po třech panácích nalačno
(19.8.2024 18:56:38) Huso, ja ti nevim, nemalujes si to zpetne trochu naruzovo? Tys neprochazela tema zmatkama…kdo jsem, co budu, kdo me ma rad a koho mam ja, kde sezenu penize na pekny boty, co si o me mysli Honza, fakt ne?
(19.8.2024 19:47:32) Pro mě to prožívání tehdejších problémů bylo zásadnější, než teď, v dětství a mládí bylo všechno otázka života a smrti, vlastně jsem pořád něco řešila.
(19.8.2024 19:53:14) Ty problémy, co píše Ropucha, mi nijak zásadní nepřišly (ano, měla jsem je, ale vnímala jsem je podobně jako Husa - že dospělí to mají náročnější ve smyslu odpovědnosti), ale hodně jsem prožívala hledání smyslu života, a jedna z mála věcí, na které jsem se v dospělosti těšila (kromě např. možnosti svobodně užírat syrové těsto) byla, že ten už budu mít nalezený, pochopím to, protože dospělí nic takového neřeší. Nestalo se, dospěláctvím jsem z toho pohledu zklamána. To těsto si tedy užírám a užívám
(19.8.2024 20:01:58) Babi, hledání smyslu života mě trápilo až v mladé dospělosti. Sice jsem tu psala o euforii ze svobody, což je pravdivé, ale to hledání doprovázené pocity marnosti a bezsmyslnosti celého vesmíru bylo také intenzivní. Dost jsem řešila, jestli je fér pořídit si ty děti, které jsem od mala tak chtěla. Naštěstí jsem si je pořídila a smysl přišel V pubertě jsem ještě žádný hlubší smysl nehledala, to jsem hledala čistě sebe a své místo mezi vrstevníky.
(19.8.2024 20:11:17) Ropucho, mám to hledání v básničkách ještě dosti dětských - tak od 12, později jsem o tom i skoro přestala psát, bylo to už moc těžké, složité a bolestné. Děti jsem si pořídila mj. proto, že jsem doufala, že to je ono - ale není (ony přeci mají stejný "problém", já jsem ho jenom přehodila na ně defacto, a to navíc aniž bych se ho tím zbavila)
Ovšem tedy díky rodina.cz vlastně mám jasno! - smyslem mého života je starat se o moji kočku (k tomu jsme tu onehdá došly...)
(19.8.2024 20:21:48) "ony přeci mají stejný "problém", já jsem ho jenom přehodila na ně defacto, a to navíc aniž bych ho vyřešila u sebe"
No to je ono. To jsem si právě říkala předem, že je nefér jim to udělat, přivést je sem kvůli sobě a nechat je v tom. Pak jsem to alibisticky hodila na Pána Boha (nebo na přírodu, jak kdo chce) - jestliže nás stvořil s rozmnožovacím pudem, tak se asi máme rozmnožovat a já holt budu pokračovat ve štafetě, i když tomu záměru nerozumím A celých dvacet let jsem byla spokojená. Teď už mívám zase čas hodně přemýšlet a zase si začínám říkat, že celý ten koncept je hodně divný ...
(19.8.2024 20:43:10) "Teď už mívám zase čas hodně přemýšlet a zase si začínám říkat, že celý ten koncept je hodně divný"
fakt? mně s přibývajícími roky přijde, že ten koncept jednoznačně existuje a pochopit ho zcela máme až po smrti, je zbytečné se za tím vysvětlením nyní honit...
(19.8.2024 20:40:15) "Smyslem meho zivota je asi ten zivot sam"
To mi připomnělo, že tento argument jsem použila před pár dny na vnučku (5), když se zeptala, proč existujou komáři. Odpověděla jsem, že prostě žijou, stejně jako my. Mám dojem, že otázka smyslu komárů a ovádů apod. padá od mnoha dětí, a je to dle mého podstatný příspěvek do debaty-úvah o smyslu života obecně. Mě tedy vede k tomu, že celkem žádný smysl nalézt nelze
(19.8.2024 20:54:54) Já jsem se po vymanění se z osidel deprese usnesla na tom, že život sice obecně žádný smysl nemá, ale každý člověk tomu svému nějaký smysl dat může. Někdo žije pro zážitky, někdo pro rodinu, někdo pro své zvíře ( třeba kočku ), někdo pro práci, někdo pro peníze, někdo pro malování obrazů atd. On se ten smysl může v průběhu života i měnit, hlavně, že nějaký je. Kdo ho nemá, bývá většinou nešťastný.
(19.8.2024 21:00:22) smysl život vidím v tom, že něco důležitého pochopíme, všechny životní události mají nějaký smysl, ale skutečný "aha moment" přijde po smrti
(19.8.2024 21:11:24) "když se zeptala, proč existujou komáři" Vnučka se ptala, proč existujou komáři, ne co je jejich smyslem života. Existujou, aby různí hmyzožravci měli co žrát. O smyslu života asi nepřemýšlí.
(19.8.2024 21:50:25) No je to záhada. Přeci to všechno nežere a nevytváří energii jen tak, pro nic za nic. Možná jo, ale aspoň tedy jednotlivé části by k něčemu být mohly. Jako komáři třeba.
(19.8.2024 23:47:32) Mně tohle taky dycky bralo, hlavně proč a kde se ten život bere. Čili biochemie, chemie života. A máme vůbec šanci to poznat a jak, čili epistemologie. A furt mě to drží. A mám vždycky hroznou radost, když mám nějaký nový vhled nebo aha moment. Žádné odpovědi, jen proces poznávání.
docela hezký článek k tématu a popravdě si myslím, že zhruba tak nějak podobně je na tom se smyslem života i člověk... svou existencí ovlivňujeme planetu, vytváříme nějaké energetické pole, měníme částečně strukturu... a je jedno, že existence člověka je víceméně dílem náhody... kdyby lidstvo vyhynulo, nahradí ho jiný živočišný druh... smysl života jednotlivce je pouze předat své geny dál nebo umožnit to jiným, smysl života lidstva je pouze život sám... původně v předávání genů figuroval zároveň přirozený výběr a tedy výsledkem měl být stále dokonalejší jedinec, medicína toto posunula a vrací do genetického výběru i mutace původně neživotaschopné... tím vzniká vyšší rozmanitost a zvyšuje se počet lidí, ovšem jen do určitého bodu, kdy zase proběhne selektivní snížení stavu - nemoci, války, nedostatek zdrojů...
(20.8.2024 9:29:49) Hezky, pripomnelo mi to, jak nedavno nekde psali, ze vosy v srpnu ztraceji smysl zivota (= cukr ze svych vlastnich larev, ktere dospeji, a najednou je vsude spousta vosich zoufalcu, co nemaji co olizovat).
(19.8.2024 22:17:09) Huso, představ si ploštici, která ti leze po botě. Má šanci pochopit, k čemu je bota? Ale tobě ta bota k něčemu je, že. Smiřme se se svou omezeností a tajemným přesahem vesmíru
(19.8.2024 20:09:29) Ropucho, pro děti jo. A jasně, že jsem řešila problémy úměrné svému věku. Bylo pro mě zásadní, jestli pro mě někdo přijde v tanečních. Smysl života jsem tehdy nějak neřešila, to se mi stalo až v době moji deprese a došla jsem k tomu, že život žádný smysl nemá, hlavně ten můj ne a nejlepší by bylo se zabít, ať tu už nestrašim. Po vyléčení z deprese jsem smysl života řešit přestala a velmi se mi ulevilo. Jinak já měla vždy strach z dospělosti, právě asi z té zodpovědnosti, z toho že všechno bude na mě a nikdo mi s ničím nepomůže. A ejhle, ono to tak opravdu bylo.
(19.8.2024 16:24:14) Stará huso, v dětství jsem si svobodná nepřipadala vůbec, pořád jsem něco nesměla. I když jsem byla svobodnější než moje spolužačky, které taky nesměly a k tomu toho hodně i musely podle pokynů rodičů. Dospělosti jsem se nebála, mojí dospělosti se ale bál zbytek rodiny, že budu lajdák a už pak se mnou nikdo nic nezmůže. Je to tedy i pravda, že ty dospělé povinnosti od začátku dost lajdám, jako dítě bych za podobný přístup zaručeně dostala nařezáno. Byla jsem celkem nadané dítě, tak jsem se neobávala, že bych se neprosadila v práci, šlo mi celkem všechno, ale ten lajdácký přístup to totálně zničil a dávno mě předběhli ti o hodně míń nadaní, ale snaživí, jeden takový spolužák mi dost dlouho i dělal šéfa. Práce na píchačky by mi nevadila, kdyby byla na 4-6 hodin a bylo o hodně víc dovolené. Ale být na volné noze s mým přístupem nemůžu, zkoušela jsme to dost dlouho a jen se kariérně ještě víc propadla.
(19.8.2024 16:33:21) Jsem mnohem radši dospělá udělám si, co musím, a mám klid na svoje věci. A to, co se musí si rozhoduju sama, jen v součinnosti s manželem.
V dětství jsem nikdy neměla klid, pokud byl někdo z rodičů doma,tak mě pořád úkoloval a kontroloval, co dělám, nemohli vystát, že bych nedělala nic . Ty úkoly mi nedali najednou, abych pak měla volno, ale postupně. Radši jsem byla pořád pryč
(19.8.2024 16:40:01) jo, taky jsem se různě snažila utíkat,
zlatá dospělost, najednou bylo normální s někým sedět u splavu a povídat si, někde přespat, nechat někoho přespat, zajít si na alžírskou kávu a klábosit o filmech, odjet na Silvestra, ačkoli tam nikoho neznám, ani tu vesnici atd. atd., odjet stopem za kamarádkou a přespávat na kolejích u bývalých spolužáků, impulsívně se rozhodnout a jít do kina
(19.8.2024 17:07:21) Mě vychovávala v raném dětství babička, ta byla hodná, laskavá, nikdy na mě nezvedla hlad, natož ruku. Když umřela, maminka byla strašně nervózní z domácích prací, nešlo ji to, neuměla vařit, nebavilo ji to, ale byla přesvědčená, že to musí dělat, protože je žena, matka a manželka. Táta se o mojí výchovu vůbec nestaral, byl buď v práci nebo ležel v posteli, protože ho bolela záda. Maminka hlavně chtěla, abych byla poslušná, neodmlouvala, dobře se učila, jinak jsem nemusela doma nic dělat. To jsem jí byla schopná bez nějakeho velkého úsilí plnit. Jinak mě nechávala být, ať si čtu nebo jdu ven s kamarádkou, jen jsem musela být včas doma a mít hotové úkoly. To já zase jo, venku mě to zas až tak nebavilo, abych tam byla do tmy a nechtěla jsem mít problémy ve škole. Stejně jsem si radši doma četla. Na dětství si vzpomínám jako na dobu ohromné volnosti, svobody a bezstarostnosti.
(19.8.2024 17:45:58) "Na dětství si vzpomínám jako na dobu ohromné volnosti, svobody a bezstarostnosti."
To já tak úplně ne. Cítila jsem se často omezovaná vůlí dospělých. Mám silnou potřebu dělat si, co chci já, a to v dětství moc nešlo. V dospělosti to jde mnohem lépe. Také jsem měla různé strachy a obavy, které jsem neuměla ventilovat a byla na ně sama. Neměla jsem žádného partnera - soulmate. Někteří dospělí si na mě dovolovali, protože jsem malá, a neuměla jsem se tomu bránit. Suma sumárum, dětství jsem měla obecně vzato pěkné, ale dospělost je lepší.
(19.8.2024 17:53:13) Huso, to jsem snad ráda, že nejsem nervôzní z domácích prací, neumím vařit a hlavně mě to strašně nebaví. Tak jsem to vyřešila tím,že prostě nevařím. Aspoň na mě moje děti nebudou vzpomínat tak, že jsem " z toho byla nervní" Já na děti občas hulákám a doma něco dělat musí. Ale nepřetrhnou se, to zas ne.
(19.8.2024 14:50:11) Cumco, já jsem se desila toho, ze v dospělosti nebudu umět koupit správné maso, ze se nebudu umět postarat o dite a ze na mne šéfové v práci budou zlí apod…..myslim, ze mne rodiče měli vest víc k prakticnosti, abych se toho všeho nebala
(19.8.2024 15:02:31) Sedmi, některé strachy musí člověk asi porazit jen tím, že jim prostě čelí a ustojí to, nevím, jestli na to jde připravit Asi ano, je super, že ti to rodiče dali.
Bála jsem se dospělosti, situace po maturitě mi přišla jako dojít na "konec mapy" a dál je...nevěděla jsem, co je dál, první přijímačky jsem neudělala, takže rok prodlevy...prostě jsem šla do dospělého života, ale měla rozklepané nohy, jaké to bude...No, a bylo to úlevné, dobré, ale asi rok a půl mi tedy někdo pomáhal (rodiče tehdejšího přítele), třeba i jen radou, rozhovorem...
Cca od 20 nastal fakt přelom, už jen můj samostatný život. A taky jsem vliv své původní rodiny brala konečně s nadhledem, ty jejich řeči, srážení sebevědomí, jízlivá rádobyvarování, taky o mě můj milovaný děda řekl, že kdoví, co dělám, jestli se neživím tělem Asi od 20 jsem jejich kecy, náhledy, vlivy brala s větší lehkostí, nebrečela, nehroutila se, definitivně jsem pochopila, že to zvládnu a jejich pochyby o mě jsou jenom jejich pochyby o mě, nemusím si to k sobě pustit
(19.8.2024 19:17:01) Cumco, ja vlastne dodneska neumim poradne koupit maso, kupuju jen jiste druhy a nepoznam, jestli je dobre nebo spatne, o dite jsem se postarala jednou a znova bych to asi nezvladla, domacnost mam v jistem chaosu...ja jsem vzdycky spis zila ve snach nez v realite, pro mne byly realitou knizky a filmy a pozdeji pisnicky... praci mam taky takovou abstraktni, kor v poslednich letech, kdy jsem spis odtrzena od realneho zivota a jen neco ctu a pisu
(19.8.2024 19:35:30) Sedmi, ale buduješ domy, byty, chalupy. To mi přijde fakt až až. Mně se nezhmotňuje nic. Koupit správné maso mi taky v mládí přišlo jako něco nad mé síly, záhy jsem to úplně vyřadila. Dneska je to jedno. Od toho jsou řezníci. Navíc se maso porcuje v každé zemi trochu jinak.
(19.8.2024 20:14:39) V masně jsem myslím nikdy v životě nebyla. Tedy v dětství s maminkou nebo s babičkou ano, ale samostatně nakupovat ne. Tu trochu masa, co jsem za svůj život nakoupila, jsem obstarala vždycky ve formě popsaných balíčků.
(19.8.2024 20:28:47) Ropucho, když jsem se vdala, žádné balíčky nebyly. Pro maso jsem musela do masny a to ještě ve čtvrtek dopoledne (utéct z práce), protože to je zrovna vozili a jindy by už nebylo. Musela jsem se tam tlačit s milionem lidí a rychle se vyzvejknout, co vlastně teda chci a kolik. A v té době jsem měla velký problém rozeznat vepřové od hovězího, takže jsem vždycky říkala půl kila na řízky nebo na polivku a modlila se, ať mi neukrojí nějakou flaksu.
(19.8.2024 20:36:31) Huso, nojo, to bych asi musela dělat podobně. Pamatuji si to z dětství docela dobře, jak si maminka nebo babička vybíraly očima a navigovaly obsluhu, co chtějí ukrojit. Mně to už tehdy nedělalo úplně dobře, ta rozřezaná zvířata na hácích, tak jsem se ani nijak nehnala do toho, abych se naučila v mase vyznat. Když jsem poznala svého muže, už jsem maso nejedla. Naštěstí není typ, který by po mně chtěl staromódní vyvařování.
(19.8.2024 20:46:00) U nás byl "frontový bojovník do masny" tatínek, takže s tím jsem si starost nedělala (jak to zvládnu v dospělosti - nebyla to ženská kompetence). Za mě už byly myslím balíčky, ani nevím, jídlo a vaření pro mě není úplně téma, nějak jsem to provozně zvládala, ale jak přesně si nepamatuji. U masa jsou teď i v řeznictví cedulky, takže výsledek je obdobný, jako u balíčků - přečtu si to. Ovšem využiju to tak dvakrát za rok, jinak vše řeší rohlik.cz.
(19.8.2024 21:57:43) Update, mimi se napilo, oklepalo z soku, po pul hodine odpocinku v krabici se vydralo ven a jalo se krouzit po kuchyni Uz je venku a asi si pomuze samo. Dik, babi
(19.8.2024 22:05:04) Dekuju, kdyz se dostal ze soku zpusobeneho jednozubou kockou, tak byl super akcni a letajici Uplne nechapu, kde muze kocka chytit netopyra…
(19.8.2024 22:15:59) Mimi netopýři visí v netopýři školce nebo na mamince, teda alespoň myslím. V dokumentech to tak vždy je. Asi měl nějaký problém a kočka ho jen našla.
Naší uplně hloupé a peršance vlétla vlaštovka sama do tlamy, byla noc, doma rozsvícené světlo a kočka na parapetě. Vlaštovka se nějak zbláznila a narazila kočce do čumáku. Kočka byla více vystrašená než ten pták, tak vykulené oči jsem viděla jenom v kreslené pohádce.
(20.8.2024 0:46:29) Zpět k tématu - chtěla jsem sdílet své truchlení -a ukázalo se, že americká kolegyně v životě o Delonovi neslyšela. Naštěstí mám francouzského šéfa, ten si povzdechl a že si dnes pustí Sicilský klan.
(20.8.2024 0:58:32) Čumčo, ani ne. Ale to bylo první, co řekl můj šéf kolik krásnejch ženskejch ten Delon měl. No a pak jaký šílený politický postoje zastával. Tak jistě, ale koukám na něj pro jeho krásný oči, ne názory.
(20.8.2024 0:56:26) taky jsem chtěla sdílet - ale ta tryzna tady se úplně nepovedla, víceméně tu nikdo tu starou gardu nemá rád a i ostatní hvězdy jsou ošklivé - Timothy Dalton nemá lalůčky (já si toho nikdy nevšimla), Belmondo je prý ošklivej Jak může být ošklivej Belmondo ve Zvířeti s Raquel Welch, to je film, který mají rády i moje děti
(19.8.2024 15:07:22) Já jsem byla hrozná, někdy se zpětně divím,že jsem to celý přežila Od necelých 18 jsem žila sama, živila se sama. Neměla jsem strach ani obavu absolutně z ničeho, byla jsem naprostej bohém, lehkomyslná, žádný starosti, nic jsem si nepřipouštěla.Peníze jsem neměla, ubytování jsem hledala, jak se dalo, občas jsem spala u známých nebo na nádraží.Věděla jsem,že chci studovat.A to bylo tak všechno, jinak mi bylo všechno jedndo, hlavně si toho života co nejvíc užít.
(19.8.2024 15:18:48) "hlavně si toho života co nejvíc užít."
Fed, vůbec jsem v tomhle věku nevěděla, co to znamená "si ten život co nejvíc užít". Nikdo v mé rodině to neuměl a nepraktikoval.
Jo, obdivovaly jsme s kamarádkou třeba ztřeštěnost naší dějepisářky, která coby padesátnice přelezla plot (dost neohrabaně), aby si natrhala narcisy, které tam bezprizorně rostly - chtěla je, tak si pro ně přelezla plot
Věděla jsem, že je super před maturitou jít za školu, ve vlaku vystoupit tam, kde byla hezká příroda, jít na louku, lehnout si mezi pampeliškami, poslouchat walkmana, muzikál Hair, dokud nedojdou baterky...ale že v podobném módu jde i trvaleji žít, to mi přišlo jako scifi, na to jsem teprve mezi 18 a 20.rokem věku přicházela
(19.8.2024 16:13:38) Nejvíc jsem si užila svobodu od 18 po maturitě. Bydlela jsem u budoucího manžela, měla jsem svoje peníze a práci. Život byl nepřetržitý mejdan, umocněno službami v nemocnici, takže třeba z odpolední na diskotéku, ráno budíka na 13 hod, abych stihla další odpolední mohla jsem pařit i ve všední dny a hlavně ráno nevstávat.
Mamka mě teda úkolovala věcma u ní doma i na dálku, nedokázala vydejchat, že ta druhá dospělá osoba se trhla, ale už to nebylo pořád, pak se podruhý vdala a měla jsem klid
(19.8.2024 15:34:26) Fed, to, žes věděla, že chceš studovat, to bylo právě to nejpodstatnější, pokud bys to nevěděla , klidně by tě třeba okolí a okolnosti stáhly někam "dolů". Měla jsi prostě správně dospěle nastaveno, že bez vzdělání nebude nic z toho, co sis přála / jak jsi už psala, nemít šéfa, být bohatá.../ Proto jsi tam kde jsi a nic se ti nestalo
(19.8.2024 15:39:40) Mamochu, jo, byla s tím spojená řada scének. Toulala jsem se tenkrát po nocích, s nejrůznějšími lidmi nejrůznějších kategorií, věku, vzdělání, vyznání atd Jednu jsem seděla s jednou partou v noci na Václaváku, popíjeli jsme, bavili se a já jim lehce pod vlivem řekla,že příští rok tady s nima nebudu, jelikož budu studovat na FF UK to. a to. Brali to jako obrovskej vtip, fakt to vyvolalo vlnu smíchu
(19.8.2024 15:54:03) Babi, ne, to byli lidi, z nichž většina neměla ani střední školu. A FF UK považovali za školu pro exoty. Mě tenkrát přitahovali nejrůznější lidi, hlavně když byla zábava.
Jinak si myslím, že jsi mimořádně cílevědomý člověk. Že si cestou k cíli poskakuješ nehraje roli, pokud si tedy při nějakém skoku nezlomíš vaz, což se mohlo asi snadno stát, ale nestalo, což je dobře
Já vůbec neměla představu, co jak... Neviděla jsem se v dospělosti ani jako krásná či ošklivá, vycházející z letadla či sedící u šminek, svobodná či vdaná, s dětmi či bez, prostě nijak. Beru věci jak přicházejí, dělám, co mě baví a co je potřeba, ale žádné velkolepé plány ani komplexní představy o budoucnosti jsem nikdy neměla.
(19.8.2024 16:05:06) Mohlo se stát. Já to ale tenkrát neviděla.Pohybovala jsem se i kolem dost nebezpečných lidí, přišlo mi to dobrodružný. Moje děti tuhle kapitolu mýho života neznají. Stejně by nepochopily, proč jsem někdy tak obezřetná, když někam a s někým jedou,samy. Nicméně vím, že nic nezmůžu, na většinu věcí si musí člověk přijít sám.
(19.8.2024 16:08:32) Mám to (bez té cílevědomosti) obdobně. Zažila jsem o své vůli krajně nebezpečné situace, a vím, že děti si to stejně musí osahat samy, navíc jak jsou jiné, dostanou se zas do jiných šíleností
(19.8.2024 16:09:33) No jako hodně malá jsem se cítila Vinetouem, ale to nebylo, že bych jím chtěla být, až budu dospělá, byla jsem jím rovnou v té době.
(19.8.2024 16:13:44) to je ale krásná představa, být mírotvůrce, diplomat, milovat a vést svůj kmen, být zástupce jednoho ze znesvářených světů, to jde přenést do skutečnosti...
(19.8.2024 16:17:44) No a jako starší - už jsem psala: mně přišlo v pohodě, jak žijí moji rodiče a jiní lidi kolem. Třeba dospěláci z oddílu. Nic "extra", jiného, lepšího, jsem si nevysnívala. Filmy mě ve smyslu celkového pojetí života neinspirovaly, jen třeba v konkrétním detailu, činnosti - třeba horolezci, že bych taky někam vylezla (což se stalo), a jiné obdobné. Vztahového nic, to co má paměť sahá jsem brala jako vymyšlenosti - obvykle to evidentně mělo k realitě daleko. I když tedy k stáru vidím kolem sebe storky, které ani nejdivočejší scénaristi ještě nevymysleli
(19.8.2024 18:49:58) Je Babi, když jsem četla tu pasáž o smrti Vinnetoua, tak jsem byla chvíli naprosto skálopevně přesvědčená, že jsem v minulém živoťe Vinnetou byla. To bylo prostě úplně jasné.
(19.8.2024 18:56:51) Zasjaj Zrovna jsme se před pár dny s příbuzenstvem u ohně bavili o Vinnetouovi, a každý se cítil v dětství někým jiným - včetně Ribanny (ale musela by se chovat jinak - emancipovaněji) a Old Shatterhanda. Akorát rodiče našich vnoučat si nebyli úplně jistí jednotlivými postavami
(19.8.2024 19:18:49) Zasjaj, výborně. Můj pocit, že formu mám (naběháno, shozeno), byl oprávněný. S dětmi to byl zážitek o level dva výše, než minulé ročníky - vyprovodily mě na startu, a pak čekaly na dvou místech a v cíli, mávaly, podporovaly, fotily, synek se mnou uběhl celkem asi 3 km! I počasí vyšlo skvěle (pro rychlíky bylo moc horko, ale pro našince dobré), žádná krize nepřišla, čas trochu lepší jak loni, fakt paráda celé. Samozřejmě nohy a celé tělo bolely hodně, ale chodila jsem ze schodů (to je po m. vždy nejtěžší disciplína), i další dny... vážně dobrý.
(19.8.2024 16:19:45) Letušku mi sem tam předhazovali moji rodiče Že by to bylo pěkný A v tý době to bylo atraktivní, nicméně já jsem si vždycky říkala, že přece není možný, že mě nevidí, jak klopýtám i s tím blbým tácem s čajem a kafem z kuchyně do obýváku, třesou se mi ruce Chudáci lidi v letadle. A dneska bych už vůbec nechtěla bejt letuška.
(19.8.2024 16:43:34) Já jsem chtěla, být v sedmdesátkách tirákem, jezdit si svobodně po západní Evropě. Kamarádův táta to dělal a vozil mu krásné oblečení a všechno možné.
(19.8.2024 18:54:29) Vy jste byly všechny tak ambiciózní! Já chtěla míst děti, když ne čtyři, tak tři určitě a hezké manželství. A nijak nevybočovat, chodit do normální práce, v zimě na hory a v létě k vodě. A aspoň jednou v životě vidět Paříž, kdyby se poštěstilo. Ale v to jsem ani moc nedoufala.
(19.8.2024 18:56:17) Zasjaj, všechny ne. Já mám pocit, ze jsem viděla tak 3 týdny dopředu. Žádné plány ani sny. Proste jsem nějak žila a někdy jen přežívala
(19.8.2024 19:01:50) zasjaj, tolik dětí? já se bála mít i jedno a opravdu čekala až na okamžik, kdy se na to budu cítit, a i v těch 26, po 6 letech vztahu, bylo skoro brzo...
na druhé dítě jsem se necítila vůbec, bála jsem se zvládat dvě děti odlišných potřeb, díky bohu za překonaný strach a pocit, že ve 30 prostě musím překročit vlastní stín a jít do toho. Dcera byla bezproblémové mimino, dneska bych si neodpustila, že mám jen jedináčka.
(19.8.2024 19:07:59) Prima, že ses mohla rozhodnout. A ze máš pocit, že ses rozhodla dobře. Pro mně je cely život tak moc nad mé síly a rozhodnout nemůžu prostě skoro o ničem, nejméně o počtu dětí. Ale už mě to naštěstí nebolí. Dítě mám jedno. Ale je fakt, že to jsem věděla. Ne, že bych chtěla, ale něco jsem prostě věděla. Třeba ze se ve třiadvaceti vdám a v osmadvaceti budu mít dítě.
(19.8.2024 19:14:43) "Ale je fakt, že to jsem věděla. Ne, že bych chtěla, ale něco jsem prostě věděla."
já jsem věděla pohlaví dětí, v obou případech jsem se strefila
syn mě teď straší různými předtuchami, vede řeči jako "tahle situace se mi zdála, přesně tenhle rozhovor jsme spolu vedli" Každou chvíli mi tvrdí, že to či ono viděl ve snech
(19.8.2024 19:54:48) Zasjaj, měla jsem to podobne. Kdyz napoprve nedopadla vejska, tak kvůli tělesnemu omezení práce v kanceláři, vdát se, mít děti, trochu cestovat. Nebyla jsem snílek, to jsem si nechávala do knížek.
(19.8.2024 19:55:53) Zasjaj, já jsem nikdy nebyla ambiciózní. Alespoň ne ve smyslu kariéry, něco dokazovat, být důležitá. Měla jsem ambice najít si partnera podle svých představ, mít rodinu, bydlet podle svých představ, celkově žít tak, aby to nedřelo proti srsti, abych to mohla být já. A za tím jsem šla a to se mi plus mínus povedlo. Nevím, jestli se to počítá jako ambice.
(19.8.2024 20:06:21) Děti jsem si začala přát až někdy ve 26. Určitě jsem v dospívání a mladé dospělosti nesnila o rodině. Ale ani o ničem jiném. Jen jsem žila přítomností a blízkou budoucností a v knížkách a reálné věci brala, jak přišly, včetně MM. Ten vztah přišel daaaleko dříve, než jsem si představila, že budu někdy vdaná. Bydlení vůbec, to jsme řešili až společně s MM, asi mi to bylo jedno.
(19.8.2024 16:29:56) jo, náádhera, jeden příbuzný trval na tom, abych dělala logističku tam, kam chodím v létě na dvanáctky - proč prý ten zbytečný bakalář a pomaturitní angličtina, stejně na to nemám (oni mi ji ale sami nabídli, líbilo se jim, že by tu práci dělal někdo s praxí z výroby, odmítla jsem);
druhý příbuzný mi zase předhazoval, že mám jít dělat na poštu, jako jiná mladinká příbuzná v 18 a přestat si vysnívat něco lepšího, prý bolestivě spadnu na hubu za tu svoji domýšlivost s vš vzděláním, a angličtinu prý stejně nebudu nikdy potřebovat, němčina mi stačí
já jim tehdy v 19 i částečně věřila, že na to fakt nemám, no ještě že jsem šla dál a dělala to, co mi sedělo
(19.8.2024 16:02:51) Inko, když ti vlastní rodič celé dětství a dospívání vypráví, jak je život krutej, nespravedlivej, bolavej, martýrium, jsi tím nasáklá a bojíš se, dojdeš na "konec mapy" a klepou se ti kolena...
Postupně přicházíš na to, že jaké si to uděláš, takové to s největší pravděpodobností bude (ačkoli samozřejmě udeří občas vyšší moc), a ty nohy se ti přestanou klepat
(19.8.2024 17:32:03) "Asi jsem jednodušší, vůbec mě nenapalo se bát dospělosti."
Také jsem se nebála dospělosti. Pocházím z harmonické rodiny, kde lidé žili pohodovým životem v párech, měli děti, brala jsem jako samozřejmost, že moje dospělost bude vypadat stejně. Jako samozřejmost jsem brala i nějakou tu budoucí práci, v představách jsem se držela toho, co jsem znala ze svého okolí. V čem vlastně žijeme z hlediska společenského režimu, to mi tehdy nedocházelo. Bála jsem se pouze zlého Reagana a jaderné války. V dospívání pak mi samozřejmě svět dospělých připadal nudný a bavilo mě to více mezi vrstevníky, což je přirozený vývoj. Svoboda dospělosti mi vyhovovala moc, ale po ukončení VŠ se mi stýskalo po vysokoškolském životě. Bavila mě ta studentská komunita, barevný život. A najednou se to rozprchlo a my jsme s budoucím mužem trčeli v cizím paneláku a měli chodit mezi cizí lidi do práce. To byl náročný zlom a chvíli trvalo, než jsem se s tím srovnala.
(18.8.2024 18:00:05) To říkala moje spolužačka - jako dnes ji vidím, jak sedí na zelené lavici ve třídě gymplu, a prej "Nikdy nebudu jako naši: nažrat - vychrápat -do fachy -nažrat - vychrápat -do fachy..." Pokud vím, nežije tak, má splněno.
Ale naši a dost lidí v mém okolí žilo pohodově. Spousta času, zájmů, pár dobrých přátel... Zahraniční dovolené ani materiální vymoženosti západu nám nechyběly. Pokyny "shora" jsme brali jako nutné, leč celkem snesitelné zlo. V jak velkém marasmu (politickém, morálním) žijeme jsem si začala uvědomovat až jako dost dospělá. Jako dítě i dospívající mi styl života dospělých přišel v pohodě.
V devadesátkách "bez píchaček" dost mých kamarádů pracovalo od nevidím do nevidím, rozhodně si po odpoledních nechodili zabruslit s děckem na rybník/staďák nebo zajet na kánoi po Vltavě, jako můj táta se mnou
(18.8.2024 18:13:26) To můj táta. s náma dělal taky. Ale jinak vstával denně na šestou, oba tak vstávali. A měli píchačky,pro mě úplná šílenost. A museli pracovat, i kdyby zrovna nechtěli. Kdo neměl razítko v občance, byl příživník
(18.8.2024 18:21:33) "Ale jinak vstával denně na šestou, oba tak vstávali. A měli píchačky,pro mě úplná šílenost. ... Kdo neměl razítko v občance, byl příživník"
jo to naši taky, ale brali to jako samozřejmost, a já tudíž také.
"A museli pracovat, i kdyby zrovna nechtěli." - naši nikdy nedali najevo, že by někdy pracovat nechtěli. Měli dobrá zaměstnání, práce je bavila, kolegové vesměs fajn (s některými jsme jezdili na dovolené). Mně na tom prostě nic šíleného nepřišlo. Sama to teď mám sice zařízené jinak (např. vstávám mezi 4:40 a 8:20, jak se mi chce a hodí), ale asi bych režim 6 - 14 snášela také dobře, a měla bych každý den dlooouhé volné odpoledne jako naši
Pro mě svoboda netkví vůbec v tom nemít pevný režim, který akceptuji (vyberu si ho). Píchačkové zaměstnání klidně, pokud by mi v ostatních aspektech vyhovovalo.
(18.8.2024 18:26:25) Taky bych 6 až 14 snášela dobře. Mám sice naprosto volný režim a nikdo mi nehlídá hodiny ani to, jestli jsem nebo nejsem v práci, ale zase to má tu drobnou nevýhodu, že nikdo nevidí, kolik práce reálně odvedu, a jak moc tomu dávám. Každé má svoje....
(18.8.2024 18:31:48) Přesně tak, každé má svoje - pokud člověk musí, ale také smí pracovat jen od - do, má to cosi do sebe. Náplň práce tomu musí odpovídat (ne vše vůbec lze realizovat od-do s čistou hlavou poté), ale může být dobrá.
(18.8.2024 18:50:21) Mně nevadilo pracovat od-do, ani mít nadřízené, pokud se ke mně chovali slušně, ale připadala mi ta pracovni doba strašně dlouhá. Mně by vyhovovalo dělat tak na 4 hodiny denně. A pak se mi líbilo, když jsem v první práci a potom 10 let po revoluci hodně chodila ven na pochůzky, to se pak nezdálo dlouhé, krásně to utíkalo. Jednu dobu jsem dělala práci, která byla šíleně nudná, to jsem vysloveně počítala minuty, bylo to hrozné. Být na volné noze jsem nikdy nechtěla, jednak jsem strašný posera, potřebuju mít své jisté a jednak bych se při své lenosti do práce nedokázala dokopat. A pichacky jsme měli, sice ne ty klasické jako kdysi ve fabrice, ale na čip a když jsme nestihli přijít včas z oběda, tak nám to načetlo půlhodinu přesčas. Nenáviděla jsem to. Naštěstí v poslední práci jsme se, jak za krále Klacka zapisovali do sešitu a na oběd jsme měli tolik času, kolik bylo třeba. Odchody nám psala paní, co dělala mzdy všem stejně, takže když jsem potřebovala jít trochu dřív, nic se nedělo. To byla velká úleva.
(18.8.2024 18:31:51) "Pro mě svoboda netkví vůbec v tom nemít pevný režim"
Pro mě je to podmínka, akorát mi to nakonec nedělá moc dobře , třeba teď mám úplně rozhozenej spánek. S manželem důchodcem už nás vůbec nic nehoní, jít si večer včas lehnout.
V důchodu asi úplně zvlčím
Táta mě tahal z postele v 8 i o víkendu, máma ne, ta spala taky dlouho. A brzy spát jsem musela chodit i v sobotu večer.
(19.8.2024 14:04:19) Evelyn, možná se takto člověk už v dospívání naučí, že být večer dlouho vzhůru je cool, zakázané, dospělácké, zavání to svobodou... Mladý člověk by neměl být nucený být v osm v posteli, jen ať si zaponocuje, zjistí potom, že vstávat ráno v šest je bolavé, probuzení krutá, tělo chce nutně ještě hodinku dvě spánku
(19.8.2024 16:01:24) "Mladý člověk by neměl být nucený být v osm v posteli, jen ať si zaponocuje, zjistí potom, že vstávat ráno v šest je bolavé, probuzení krutá, tělo chce nutně ještě hodinku dvě spánku"
To ne, nikdy jsem neponocovala před školou nebo prací, aspoň ne úmyslně, vždycky se snažím spát 8 hodin. Ráno vstávám blbě, ať už spím kolik hodin chci, tak to nemůžu ještě pokoušet.
(18.8.2024 18:25:18) Sedmi, já jsem jako mladá byla na nějakým filmu s Venturou, asi 100 dní v Palermu, a byla tam krásná zdravotní sestra Manuela tak to jsem byla spokojená .
Nechtěla jsem se vdávat, ani mít děti, abych mohla žít dostatečně cool, ne jako rodiče.
(18.8.2024 20:26:30) "Nechtěla jsem se vdávat, ani mít děti, abych mohla žít dostatečně cool, ne jako rodiče."
Vdát se a mít děti mi naopak přišlo jako jediná zajímavá věc, která se dá s dospělým životem udělat. Filmy z Palerma ani odjinud mě neinspirovaly, to byl jiný svět, který jsem si vůbec nedávala do souvislosti s vlastním životem. Asi jsem byla hodně realistické dítě. Když jsem se pak během roku 89 doslechla, že socialismus padne a můžeme tu mít život jako na Západě, byla jsem z toho úplně vedle a nemohla to vstřebat. Nikdy by mi to nepřišlo na mysl. A pak to doopravdy přišlo, zázrak
(18.8.2024 20:40:58) Já jsem se plánovala živit uměním, nakonec jsem si i prosadila výtvarný obor, žádný děti, jen zvířectvo a být krásná štíhlá a obletovaná chlapama. Samozřejmě žádné píchačky, jen tak ladně proplouvat životem. To mi připomíná, že pro mé patnáctileté já byl největší krasavec Roman Šmucler, vysnila jsem si život s ním.
(18.8.2024 20:41:21) Já jsem věděla vždycky, že určitě nebudu budovat kariéru. Na to jsem byla vždy málo ambiciózní, pracovitá, asertivní a nechtěla jsem se ušpinit tím, že bych vstoupila go strany. Jestli se vdám, to jsem nevěděla, ale časem jsem se obávala, že ne, nebyla jsem žádná kráska a téměř nikdo se mi nelíbil. O dětech jsem vůbec nepřemýšlela, to přišlo až s mým BM. Dospělého života jsem se vždy obávala a litovala, že nemůžu navždy zůstat dítětem.
(18.8.2024 20:50:09) Já se naopak vždy těšila, že až budu stará, třeba až mi bude třicet, budu používat všechnu tu péči o pleť, nechutně drahé krémy a séra a budu mít kosmetický stolek s taburetem, každý večer budu sedět v hedvábné noční košilce a budu se matlat krémy. To byla moje hlavní představa mého dospělého života. A také, že budu nosit samodržící punčochy s hodně širokou krajkou a boty na podpatku. Necápala, jsem proč moje máme nosí hnusný punčocháče a nemá kosmetický stolek s taburetem.
Děti nebo manželství do toho nezapadalo vůbec.D2ti přišly, ale vdávala jsem se až nedávno, nechtěla jsem a nechápala jsem, proč bych měla chtít.
(18.8.2024 20:59:44) Já se viděla s aktovčičkou, na podpatkách, jak jdu důležitě z letadla, za mnou konvoj lidí a já ji udílím rozkazy Rozhodně v mé představě nebyly děti ani manžel.
(18.8.2024 21:47:16) Paní důležitá rozdávající rozkazy jsem nechtěla být nikdy, to mě neoslovuje. Umělkyně ano, o tom jsem uvažovala. Asi ze všeho nejvíce jsem si představovala, že budu zdravotní sestřička nebo paní učitelka. To byla jediná povolání, která jsem si přesně uměla představit, co dělají a není to úplně dospělácká nuda, jsou u toho děti Že budu krasavice, to se rozumělo samo sebou
(18.8.2024 22:39:56) V předškolním věku jsem byla přesvědčená, že budu psát krásné knihy, budu je i ilustrovat a vázat. Nemyslela jsem, že bych si tom vydělávala, protože tehdy jsem ani netušila, odkud se berou peníze a ani jsem to nepovažovala za práci. Prostě jsem to chtěla dělat, líbilo se mi to. Pak už jsem o žádné zaměstnání nestála. Jedině, když jsme se měli rozhodovat, na jakou VŠ půjdeme, tak jsem moc chtěla jít studovat historii a představovala jsem si, že budu bádat ve starých rukopisech a objevím skvosty. To bohužel nevyšlo, ten rok brali na historii 2 lidí z celé republiky. Obrečela jsem to, ale maminka mě utěšovala, že o kdybych to vystudovala, beztak by mě nutili učit a to bych nezvládla. Chtěla bych vědět, jak by se můj život ubíral, kdybych byla o 10 let mladší a mohla tu historii opravdu vystudovat. Možná by ze mě byla stará panna, která by stejně níc úžasného nevybádala a byla bych nešťastná. Možná i tak se můj život vyvinul nejlépe, jak mohl.
(19.8.2024 8:35:16) No jo, moje mama mela kosmeticky stolek, ale nevim, jestli s taburetem. Mela ho ve vile svych rodicu, kde jsme zpocatku bydleli. Taky mela obri balkon se sloupkovym zabradlim (“protoze je to dcera”, jak mi vysvetlila babicka). Ten monumentalni balkon jsem si pak predstavovala pri cteni Boccaccia, protoze jsem nevedela, jak vypadaly toskanske balkony. Tata pak mamu surove odvlekl do prazskeho bytu - a bylo po romantice s kosmetickym stolkem. I balkon byl takovy chudinsky - jen asi 3 m2 a trubkove zabradli (Ten byt je asi 10 minut metrem od Vaclavaku vcetne chuze, ale tenkrat mi to pripadalo jako spolecensky sesup asi jako z Maleho Bobse).
(19.8.2024 8:46:33) Vitr, moje babicka mela ve velkem vinohradskem byte starodavnou "toaletu", u ni se sedelo na taburetu potazenem ruzovym brokatem, toalata sestavala ze sirokeho nizkeho stolku se sklenenou deskou, pres kterou bylo videt do prvniho supliku postrannich skrinek, v tom prvnim supliku mela nejhezsi satky, takze ty byly videt pres sklo, a uprostred bylo velike kulate zrcadlo (ktere jsem pak mela roky v predsini v panelaku a ted je na pude na chalupe)
delalo to dojem luxusu uplne jako ze zahranicniho filmu...teda nikdy jsem babicku nevidela u te toalety sedet, spis se kochala pohledem na ni a neustale ji peclive lestila (hlavne zrcadlo)
(19.8.2024 9:02:27) maminka měla v ložnici toaletní skříňku se zrcadlem, ale taky jsem ji u ní nikdy neviděla sedět sedávaly jsme tam my, když jsme si fénovaly vlasy - byla tam zásuvka a fén byl uložený v té toaletní skříňce... a před zrcadlem měla vystavené flakóny parfémů a dřevěnou šperkovnici, krásná skříňka plná bižuterie maminka si vlasy klasickým fénem asi nikdy moc nesušila, používala natáčky a nafukovací helmu... a na té krabici od helmy byla ta krásná elegantní paní, taky taková iluze budoucí dospělosti já si hodlám udělat toaletní stolek z bývalého počítačového stolu v ložnici, mám i koupené krásné trojdílné zrcadlo a i pár organizérů na kosmetiku a stojany na bižuterii... jen nejsem schopná to dotáhnout (už asi 3/4 roku )
(19.8.2024 2:03:23) Zasjaj, přesně, chtěla jsem byt “půvabná snoubenka” z Fantomase ….ale už vůbec jsem si nepředstavovalo, ze můj snoubenec bude Jean Marais, ten se mi nelíbil…. Určitě se můj dospěly život měl odehrávat ve Francii 60.nebo 70.let, měla jsem mít nějakou zábavnou práci, třeba snažit se vypátrat Fantomase, a žádné děti
Vlastně hrdinky tehdejších filmu neměly děti, případně se o ne nijak viditelně nestaraly
Mne děsil dospěly život, stát na náměstí na sídlišti ve frontě na maso a každý čtvrtek ve frontě na knihy a jezdit na chalupu, kde budu cely den varit a pect… a ještě navíc chodit do práce
(19.8.2024 8:38:03) 77mi, kdyz jsem se rozhodovala, kam jit na Erasmus, vybrala jsem Pariz - urcite kvuli tem vsem Cetnikum, Velkym blondynum,Sedmym rotam… to jsem pak koukala!
(19.8.2024 8:56:36) VItr, u mne tu oblibu Francie z detstvi pozdeji prebili Beatles, takze jsem po revoluci jela studovat do Anglie
ale naprosto chapu, ze jsme byli fascinovani Francii meho detstvi, moje babicka u filmu vzdycky rikala "jak ti lidi umi zit" nebo "oni se umi bavit"....i kdyz to bylo cele o mafii a Delona nakonec zastrelili.....ta estetika delala hodne
Delonova smrt je dalsim hrebickem do rakve naseho detstvi a mladi....ja jsem vzdycky mela radost, ze jeste zije, kdyz se o nem objevily zpravy, at byly jakekoliv
(19.8.2024 9:14:18) 77mi, jj, oni umeji zit, ale je to hodne tezky. Lidi casto ziji tak, ze si ani navstevu nevezmou domu (nemuzou bud ze se tam ani nevejde, nebo je to uvnitr extremne…nereprezentativni). Ale nevahaji jit do slusne restaurace a tam za vecer roztocit par set euro. Kdyz resi jidlo (a to i kluci tesne po skole), jsou schopni k tomu pristupovat jak ke startu raketoplanu. Koupi maso, rybu, podiskutuji s prodejcem o zpusobu upravy. Pak jdou do prodejny s vinem a podiskutuji o tom, co budou varit, a jake je k tomu vhodne parovani. Kdybys je videla nakupovat obleceni
Ale je to neco za neco. Casto verejny blahobyt - soukroma bida. Nebo stare penize, coz je asi nejlepsi moznost. Socialni system teda 100x lepsi nez u nas, podpora materstvi, skolstvi taky, ale je treba se angazovat, aby se dite vyskrabalo nad prumer (VS maji prakticky vsichni). Imigranti jsou demotivovani casto prave proto, ze to proste nepochopili.
(19.8.2024 9:24:43) Vitr, maji to jinak nez my Slovani a taky jinak nez Anglosasove
asi to je mimo jine tim, ze je u nich tepleji a travi vic casu venku, na ulicich a v kavarnach...zase naopak Skandinavci porad resi interier, design a bydleni, protoze kvuli zime jsou porad doma
a dalsi duvody, tradice zemedelstvi a potravinarstvi a mlsani, taky tradice bohate zeme....
(19.8.2024 15:46:37) "Delonova smrt je dalsim hrebickem do rakve naseho detstvi a mladi....ja jsem vzdycky mela radost, ze jeste zije, kdyz se o nem objevily zpravy, at byly jakékoliv"
(18.8.2024 17:12:05) Ropucho, nejsi opožděná, to o ničem nevypovídá , to je o tom, v jakem prostředí se člověk pohybuje. Já bych se zas mohla nazvat zrychlenou. Něco jsem přeskočila. A nejen v hudbě, ale celkově bezstarostné dětství.
(19.8.2024 8:43:15) K Delonovi jsem byla buhviproc vzdycky zdrzenliva. Libili se mi spis Belmondove a podobne. Pak se to prohloubilo, kdyz jsem cetla o Nico a Arim, pak o jeho extremistickych tendencich… uznavam, ze byl krasny.
(19.8.2024 8:51:55) VItr, jsem si rikala, ze nastane bitva o dedictvi po Delonovi....on Ariho nikdy neuznal za syna, pritom je mu podobny....urcite o tom budeme cist na seznamu, po Delonovi zbyla spousta majetku
ted jsem to hledala na wiki, Ari zemrel vloni, ale zustaly po nem dve deti
(19.8.2024 9:02:21) 77mi, prave, Ari umrel. Hadam, ze se do toho ty jeho deti nebudou chtit pustit. Musi to byt strasne divna situace - otcova rodina dite prijme, ale on ho cely zivot odmita.
Letos o dovolene jsme videli neco trochu podobneho. Medialne proflaknuty pripad, matka s ditetem, otec nekde trajda s milenkama. S tou matkou tam byli rodice nezvedeneho otce a chovali se k ni moc hezky.
(19.8.2024 9:15:19) Vitr, Delon mel nechat udelat testy DNA a Ariho prijmout...testy DNA se delaji cca poslednich 30 let v bezne soudni praxi v CR (ve Francii mozna driv) ...muj nazor, ale asi mel svoje duvody
deti se Delonovi moc nevyvedly, krom dcery Anouchky...Ari byl na drogach, zemrel na predavkovani, Antony a Alan-Fabien meli porad nejake prusvihy, Alan-Fabien postrelil divku na vecirku v otcove byte
(19.8.2024 8:53:42) vzhledově mi u delona vždycky nějak vadila ta přílišná souměrnost... připadal mi takový neživotný, umělý, nevzbuzoval emoce... a belmondo byl naprosto typicky ošklivý nikdy jsem nechápala, jak mu v těch filmech padaly ženské k nohám, vždyť neměl žádný šarm ale já jsem strašný skeptik, co se mužského vzhledu týče, líbí se mi obvykle spíš starší chlapi, když už z nich něco vyzařuje, asi potřebuju, aby měli něco odžito a bylo to na nich vidět takže třeba i takový brad pitt mi přijde dneska mnohem hezčí než zamlada, stejně tak clooney nebo dicaprio (ani jeden se mi jako mladý nelíbili ani trochu) mladý se mi líbil hugh grant, pro ten jeho křivý úsměv a oči, ale taky spíš líbil, než že bych ho viděla jako sex symbol... aby byl chlap sexy, musí mít v očích smích a rošťáctví
(19.8.2024 21:51:22) Cumco, delonovych osmiček jsem si nevšimla. Zato je mi sympatické, ze chce byt pohřben vedle svých psu. Teda nevím, jestli to u nich jde podle jejich zákona o pohrebnictvi, asi to měl zjištěné předem. U nás by to zrejme neslo, musim se podívat. Vysypat popel by šlo, tak to možná myslel i delon.
Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.
Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti. Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.
,ale Tenkrát v Americe.
Ja mam pomerne netradicni vkus, to vim, ja taky nejsem zrovna obrazkove hezka, takze je to nejspis dobre
Belmondo-šašek?
, přitom to taky nemám ráda...manžel lalůčky má, ale nesmí se mu na ně sahat, natož kontakt zubama - to vříská jak malá holka - čili má je zcela zbytečně, úplně zbytečná tkáň
, v jakým vesmíru je Belmondo a Delon starý šedivý dědeček, který umře. 
moment" přijde po smrti
?
, že na to fakt nemám, no ještě že jsem šla dál a dělala to, co mi sedělo 
V její náručí
Svatomartinské slavnosti na hradě LoketSokolov 
Herní večerPraha 10 
Předmartinské odpoledne a Martinský trhVsetín 
Archeologický výzkumCheb 
Relaxace s tóny léčivých nástrojůHodonín 
Svatomartinské slavnosti na hradě Loket
Herní večer
Předmartinské odpoledne a Martinský trh
Archeologický výzkum
Relaxace s tóny léčivých nástrojů
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)