| Silvie+dva kluci | 
 |
(18.1.2026 14:28:35)
Jak byste vnímali tuto situaci, co byste poradili vašim dětem? Jde o situaci v širší rodině, ale ptali se na názor i mě, myslím rodiče.
V rodině jsou dva velké dvougenerační domy, které zdědí dva bratři. Každý nejspíš jeden (cca stejná hodnota kolem 8 milionů v současné době, velké pozemky).
Jeden z bratrů se chce ženit a zvažuje další bydlení. Příjem mají s budoucí manželkou cca 100 tisíc, závazky prozatím žádné.
A teď to, co se řeší. Zadluzit se po zbytek života velmi výrazně a postavit svůj dům nebo si spravit byt v domě ve velikosti 4+1. Dům má velkou zahradu, cca 1500m. Postavit dům na zahradě nemá smysl, jde o to, buď se úplně osamostatnit jinde nebo žít spolecne. Vztahy jsou normální, žádné hádky atd, ale teď spolu nežijí.
Já bych sama za sebe nešla do velkých dluhů, spravila si byt a žila víc svobodně, byť v domě s jedním z rodičů.
Jde o rozdíl v hypotéce, buď maximálně 2 miliony na rekonstrukci nebo cca 6 na nový dům.
|
| Federika | 
|
(18.1.2026 14:35:00)
Pro mě by to žádné dilema nebylo.
Postavit si svůj dům, nikdy bych nebydlela v domě s rodiči,ať by byly vztahy sebelepší.
|
|
| Žžena |
|
(18.1.2026 14:37:29)
Neradila bych jim nic, to si musí rozhodnout sami za sebe, na co se cítí. Já i manžel jsme z rodiny, kde se vícegeneračně žije, moje nejbližší kamarádka to má stejně. Je legitimní v tom chtít pokračovat, je legitimní i nechtít.
My máme každá generace vlastní patro. Vlastní koupelnu, vlastní kuchyň. Takže z hlediska fungování nejsme nuceni do neustálého družení, můžem se vidět nebo ne, jak je nám zrovna příjemné, každý má dostatek prostoru, kam se zašít, když chce mít svůj klid.
Žít vícegeneračně s mojí rodinou mi nevadí. Žít vícenegeneračně u mé tchýně bylo ale vždycky naprosto mimo jakékoli uvažování, do toho bych nikdy nešla.
Jo, záleží na osobnosti zúčastněných a na tom, jak jsou schopni respektovat hranice druhých atd.
Takže u vás do toho ještě můžou dost zasáhnout manželky těch mužů. A měly by. Když to nefunguje, je to taky pěkně na pytel.
|
|
| Drypetis | 
|
(18.1.2026 14:54:59)
Příjem 100 tisíc je slušný na to si vzít hypotéku na vlastní bydlení. Ale ten příjem být pořád nemusí, může to nabourat příchod dítěte a pak bude splácení horší. A to nemluvím o nemoci, to dítě se spíš asi očekává.
Většina lidí asi takový příjem nemá a pak by asi šli do toho spolubydlení, tady je i dobré, že tu možnost mají oba bratři, že se jednou ještě nebudou muset vyplácet. Ale vztahy teď dobré nemusí být dobré při spolubydlení. Najednou se objeví tolik problémů, které by nikoho ani nenapadly. Citlivější na to jsou spíš ženy a tady budou ty cizí. Pokud se ale spolubydlení podaří, tak je tam pomoc s dětmi, pak pomoc pro seniory, dělba práce na zahradě a baráku. Ale zas stačí v těchto ohledech málo a vztahy se zničí.
Asi tak - při zadlužení se je riziko, že se sníží příjem a je to dost stresující.
Při spolubydlení hrozí to podělání vztahů a ty jsou opravdu křehké. Dost mých známých spolubydlí s rodiči a všude je něco. Nakonec to vede i k nechuti chodit domů, zůstávání radši přesčas v práci, případně dokonce i k navazování mimomanželských vztahů jen proto, aby ten člověk nemusel domů. Jsou ale rodiny, kde to funguje.
|
| Evelyn1968,2děti | 
|
(18.1.2026 15:32:24)
Ani s jedněma rodičema bych nebydlela, radši malej byt, ale svůj.
Klidně v dochozí vzdálenosti, abychom si mohli pomáhat.
|
|
|
| Fern |
|
(18.1.2026 15:33:41)
Nelze než souhlasit s názory výše. A ještě nebyl zmíněn velmi důležitý fakt a to lokalita lokalita těch domů, obč.vybavenost místa.
|
|
| Dari79 |
|
(18.1.2026 15:36:17)
Ani jedno není ideální.
Osobně bych tedy měla taky problém bydlet s rodiči, brala bych to jako nouzovku.
s příjmem, jaký mají, jistě hypotéka 6 000 000 Kč je ufinancovatelná. Otázka je budoucnost (tj. rodičák, děti..., očekávané snížení příjmů v té době...).
Navíc, jak já furt řeším nějaké rozvody, tak to začíná být díky cenám nemovitostí všechno dost problém - vysoké ceny, které pak znamenají vysoké nároky na vyplacení a čím dál častěji nutnost prodejů... Zlatý doby, kdy měli lidi v SJM byt za 3 miln a když se rozváděli, jeden si nechal byt a druhého vyplatil 1,5 miln kč... Dneska se neustále žádají výplaty ve výši 6 - 15 000 000 Kč a na to jeden holt už nemá.
Nebo druhá "klasika" - já mám svůj dům (třeba po babičce), prodám ho, dám prachy do společného, pak se rozvedeme a hádáme se jak koně o to, kolik z toho se mi zohlední...
Nikdy bych neradila nikomu pořizovat nic do SJM, je to o hubu.
Takže za mě jediné správné je - mít svoje vlastní bydlení (jeden), do kterého se druhý nastěhuje, nic do toho neinvestuje a když se rozvádí, tak prostě odejde... To jediné bych radila vlastnímu dítěti. A neženila bych se, nebo aspoň s předmanželskou smlouvou. Žádný SJM.
Ale já jsem postižená vlastní profesí.
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(18.1.2026 17:29:46)
6 milionů u nás nestačí ani na byt 3+1 v paneláku.
|
| Fern |
|
(18.1.2026 17:51:41)
...a v době,kdy tento byt stál 3 mega, to byl stejně velký ranec k vyplacení poloviny,jelikož i ty platy tomu tenkrát taky odpovídaly.
|
|
|
|
| Ropucha + 2 | 
|
(18.1.2026 17:45:20)
V první řadě mě zaujaly dvougenerační domy s velkými pozemky, které mají hodnotu 8 milionů.
V jaké to může být lokalitě, v jakém mohou být stavu?
A k otázce - obě varianty mají svá pro a proti, to je čistě na rozhodnutí dotyčných, co ve svém životě upřednostňují, co jsou ochotní riskovat a obětovat.
Já osobně bych vždycky dala přednost nezávislosti a samostatnosti, bylo-li by to jen trochu reálné. Raději bych se uskromnila jinde. S příjmy sto tisíc bych o tom vůbec nepřemýšlela. To dědictví tam pro budoucnost zůstane, nikam
neuteče.
Ale někdo může uvažovat úplně jinak.
|
|
| Federika |
|
(18.1.2026 17:54:05)
A teda svým dětem bych rozhodně radila zařídit si něco svýho.
A teď mě napadlo-to už jako ti bratři zdědili?
Mě děsí, že by si třeba moje děti myslely, že automaticky zdědí dům , ve kterém bydlíme
|
| babi_ | 
|
(18.1.2026 17:57:53)
Federiko, bydlím v domě, který vlastním. Pokud ho ještě během života nevěnuji charitě, což nehodlám, tak ho logicky zdědí moje děti, a ty si toho patrně jsou také vědomy. Co je na tom děsivého?
|
| Federika |
|
(18.1.2026 18:02:16)
Já počítám s tím,že dům máme na důchod, prodáme ho, koupíme někde něco jinýho, menšího, jednoduššího, ze zbytku dožiju
Ale děti o tom naštěstí vědí
|
| TaJ | 
|
(18.1.2026 18:09:50)
Federiko, tak pokud o tom děti vědí, tak je to v pořádku, každý to máme jinak. My bychom z našeho domu s manželem nešli, pokud by někdo z nás časem nemohl po schodech, tak přízemí nám stačí a z ulice žádné schody nemáme. A jak se zařídí jednou syn - jestli bude chtít bydlet nahoře s námi, nebo se k někomu odstěhuje, jako to vlastně vyšlo mně i bráchovi, nebo si bude něco pronajímat, to už bude na něm.
|
| Federika |
|
(18.1.2026 18:18:19)
Taj,,
ty máš jednoho syna.
My máme tři děti, je skoro lepší, když nezdědí nic, znám z okolí v podobných případech většinou nemilé zkušenosti.
Postarají se sami, beztak nehodlám hned tak umřít a v té době budou pravděpodobně už sami zajištění.
|
|
| Federika |
|
(18.1.2026 18:20:15)
A doma s námi neeee, jen to ne,prosím
Nikoho bych tu nechtěla. Máme tu zrovna tu "spolužačku" mladšího syna, učí se a nedovedu si představit,že by tu takhle někdo s námi bydlel naplno
|
| Monika |
|
(18.1.2026 18:55:06)
Federiko, tak ve společné domácnosti je to asi vždycky kritické, to musí být velká tolerance na všech stranách a stejně určitě budou vznikat napětí a bude třeba umět "odpouštět a zapomínat".
|
|
|
|
| babi_ |
|
(18.1.2026 18:10:18)
Jo takhle, no tak zděděj něco menšího, jednoduššího. V popsaném případě dvou bratrů a dvou domů, co rodiče vlastní, asi o nic "velkého složitého" nejde, když je i s pozemkem odhad 8 mil., a aby v něm mohl bydlet syn s partnerkou, musí za 2 mil. zrekonstruovat byt. To není barák, ve kterém jsou 4 ložnice, obdobně koupelen, atd... 
|
| Silvie+dva kluci |
|
(18.1.2026 18:18:51)
Nemusí rekonstruovat nic. Dole je 3+1, nahoře 4+1 prázdný, ale předpokládám, že by ho chtěli zmodernizovat podle svého.
|
|
|
| vlad. | 
|
(18.1.2026 19:37:20)
Fed., u nás v rodině to máme stejně, když táta umřel, mamka prodala byt, přestěhovala se blíž k nám a měla finančně vystaráno na důchod. Její sestra podobně, měli tři děti, velký barák, který až byly děti z domu potom prodali, zajistili jednu dceru, která je invalidní, sami si koupili byt v novostavbě a mají finanční polštář do budoucna, vztahy v rodině dobré, dcerám finančně pomohli, když potřebovaly. Někdy držet nemovitost za každou cenu v rodině nemusí být nejlepší nápad.
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 19:51:12)
"Někdy držet nemovitost za každou cenu v rodině nemusí být nejlepší nápad."
Také si myslím.
Jde také o to, jaká je to nemovitost, kde, jaký má potenciál do budoucna.
Někdy stará nemovitost může být pro dědice spíše danajským darem, nepoužitelná a neprodejná.
|
|
| Federika |
|
(18.1.2026 19:57:44)
Jo, pro děti je důležité, že rodiče jsou soběstační a zajištění a mají vhodně bydlení, kde se není třeba o nic starat.
Já to navíc beru tak, že zdědit něco je sice hezký, ale v případě víc dětí to může vést k hnusným sporům a pak je lepší nedědit radši nic Navíc v době, kdy já hodlám umřít, počítám opravu s tím,že děti už budou dávno zajištěné. Kdybych zdědila v době smrti mých nebo manželových rodičů něco já, tak-jo, dobrý, ale že bych to potřebovala? Určitě bych byla radši, kdyby si oni zajistili pohodlný život na stáří.
|
| vlad. |
|
(18.1.2026 20:21:47)
Fed., oprava máma prodala dům, ne byt, taky bylo velké divení "vždyť jsi tam vyrostla, to ti není líto?". Ne není, tohle pro ni bylo nejlepší řešení, kromě toho, že se sama nemusela starat o barák, tak nemusela řešit peníze, i kdyby bylo jednou třeba na péči. Samozřejmě, že bychom zaplatili, co by potřebovala, ale chtěla to takhle, bylo to její rozhodnutí, i kdyby to odkázala psímu útulku.
Btw, jsem si objednala nějaké vzorky parfémů jsi inspirativní pokušitel
|
| Federika |
|
(18.1.2026 20:30:41)
Já tohle "není vám to líto" moc nechápu.
Člověk by se mě snažit žít nejlíp, jak umí. Když už mi bydlení z nějakého důvodu nevyhovuje, schody topení, velká zahrada, moc práce, tak je přece nejlepší to změnit-prodat, koupit něco vyhovujícího.
Jenže asi se to musí udělat včas. Staří lidé někdy nesmyslně lpí na svém dosavadním bydlení, byť je to pro ně nepohodlné ,obtěžující. Jednak kvůli tomu, že jsou zvyklí a často právě taky kvůli dětem, aby to mohly zdědit
Kdybych třeba já zůstala sama, bez manžela, okamžitě barák prodávám. (Dokonce ani ta vířivka by mě nepřesvědčila)
A děti-no tam je třeba problém, o to. jsme se jednou už bavili Dědí nějakou část a musely by se toho zříct.
Ale mám pocit,že zrovna naše děti nic neočekávají I když-stačí blbej partner a kdoví...
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 20:55:18)
Federiko, asi máš štěstí, že nejsi ulpívavý člověk
Já jsem do určitého věku tvrdila, že můj domov je můj muž a je mi úplně jedno, kde spolu jsme, že konkrétní místo k tomu nepotřebuji.
Ale s věkem se to posunulo.
Nepočítám-li vysokoškolské koleje, žiji už v šestém domově a na všechny mám silné vzpomínky. Vždycky mi dost dlouho trvalo přivyknout změně a z aktuálního domova se mi nechce ani trochu, vůbec si to po pravdě neumím představit. Nechci bydlet jinde, chci bydlet doma.
|
| Federika |
|
(18.1.2026 21:04:24)
No, já jsem předtím bydlela na vesničce kdesi, pak jsem se jen v Praze stěhovala asi 15 krát, mezitím jsme byla dvakrát půl roku v zahraničí, pak jsme koupili první pidibyteček, pak vyměnili za jinej byteček, pak zase za jinej, pak jsme měl pronajatý dům, pak jsme koupili tenhle náš, tady jsme už dlouho, ale pokud by mi přestal vyhovovat, měním. Pro mě je bydlení prostě prostředkem k bytí, chci žít hezky pohodlně , ale to můžu vlastně kdekoli.
A mám kolem sebe spoustu starých lidí, kteří žijí v nevyhovujících podmínkách, můžou jinak,ale nechtějí, už to přece "nějak dožijou".
Tak to bych fakt nechtěla.
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 21:16:52)
Federiko, rozumem vzato to děláš dobře a máš pravdu, ale mnoha lidem do toho holt vstupují emoce Domov je domov, to je vztah. Plus ve vyšším věku asi hraje roli i nepružnost, neakceschopnost, strach ze změn...
Mně osobně nejde jen o ten interiér, ten si koneckonců mohu téměř identicky přenést jinam, ale celkově o místo, k němuž mám vztah - město, čtvrť, ulice... Mohu klidně dočasně pobývat na různých místech a může se mi tam líbit, ale pak se chci prostě vrátit domů.
Úplně chápu staré lidi, kteří se drží svých nevyhovujících nemovitostí a nechtějí zdánlivě pohodlnější řešení.
|
| Federika |
|
(18.1.2026 21:23:02)
Ropucho,
v momentě, kdy sotva chodíš nebo dokonce vůbec ne, kdy potřebuješ pomoc s toaletou, kdy musíš denně topit v kotli, jít nakrmit králíky a slepice, sbírat vajíčka a nakupovat , sedíš event. na vozíku a nepojedeš dveřmi a další a další, tak je nevyhovující bydlení prostě nevyhovující bydlení a něco vyhovujícícho není jen "zdánlivě" vyhovující.
Ale chápu, jak to myslíš.
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 21:30:19)
Federiko, také chápu, jak to myslíš a ani mi to nepřipomínej, protože můj domov prostě JE do budoucna nevyhovující.
Děti do nás hučí a mají pravdu, že změnu musíme udělat včas, ale já nechci, nechci, nechci... 
|
| Federika |
|
(18.1.2026 21:34:09)
Mají pravdu.
A já to u jednoho rodiče zažila. Je pak těžký všechno řešit narychlo.
Já chci mít aspoň v hlavě rychlé možnosti řešení, když už nic jinýho.
Taky je samozřejmě možný, že v plné síle a kráse tu budu třeba do 110, běhat po schodech jako čamrda , skákat a vylézat a zavírat a otvírat a čistit vířivku, hrabat listí a odklízet sníh, občas řešit kotel a tak a pak jednoho dne se neprobudím.paráda.
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 21:41:38)
Federiko, já mám tušení, že v tomto platí zákony schválnosti a ten, kdo myslí pragmaticky dopředu a pojistí si to, nakonec opravdu běhá do stovky jako čamrda, zatímco ten, který spoléhá na štěstí, v padesáti nečekaně doběhá jako já.
|
| Federika |
|
(18.1.2026 21:45:05)
Ropucho,
vidím to zatím u mámy, bude jí 78 a fakt běhá denně kilometry, skáče jako čamrda, v Římě chudák se mnou lezla do vířivky po vachrlatých schůdcích, nemá. sničím problém.
Jeeeenže-tyhle věci právě často přichází bez varování, klidně ze dne na den. Mám alespoň v hlavě připravenou variantu a vím jistě,že te""d by o ní nechtěla ani slyšet
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(18.1.2026 23:00:29)
Mamka v dubnu ještě jezdila na kole a v srpnu už se bez pomoci nedobelhala ani k výtahu, náhle zhoršená vrozená srdeční vada, kterou do 80 let zvládala, člověk to neodhadne. Dům byl naštěstí úplně bezbariérový, ani jeden schůdek bez výtahu. Průšvih by nastal, kdyby nejel výtah. Za socialismu to bylo i několik týdnů.
Tchyně upadla na ulici, dobíhala autobus, do té doby pořád někde pobíhala, během pár minut byla ležák, a už se z toho nedostala.
|
|
|
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- | 
|
(18.1.2026 21:37:59)
Bydlím ve stejném bytě už 54 let.
|
|
| Rodinová | 
|
(18.1.2026 21:39:41)
Ja tak hucela do rodicu, v dobe kdy byli jeste celkem fit, protoze ctvrte patro bez vytahu.
Prestehovali se, motivace byli teda hlavne vnoucata blizko.
Aktualne po nejakych 20 letech si mama casto nostalgicky povdechne, jak to tam driv bylo skvely, ale v realu jezdi do prvniho patra vytahem, pesky jen velmi vyjimecne a bez jakékoliv tasky.
|
| Federika |
|
(18.1.2026 21:48:17)
Rodinová,
můj manžel nostalgicky vzpomíná na náš první pidibyteček, jakm to bylo krásný, útulný, vedle metra, žádný starosti...
A já tam byla zralá na blázinec, sama s hyperaktivním dítětem, jehož velkou zábavu bylo shazovat zuřivě nikdy nedoschlé prádlo ze sušáku, válet se v tom, pokřikovat a málem skákat na lidi z balkonu, házet jídlem, všechno v jedné místnosti, 3. patro bez výtahu, kam sem tahala těžký kočár...
|
| Rodinová |
|
(18.1.2026 21:53:38)
Jojo, presne tak, ruzove bryle, vsechno idealni….a kdyz zacnu A pamatujes to vedro v lete pod plochou strechou, spousta prachu a hluk z ulice, tahani nakupu, kuchyn, kdes nesmela ztloustnout, hlucnej soused atd.. uz je ohen na strese
|
| Federika |
|
(18.1.2026 21:57:14)
U nás jsme tam praktikvá jen já, manžel by nejradši zůstal na jednom místě ais od narození a nehýbal se, navíc by všechny věci měl tak, jak byly původně, nehýbal by s nimi
Mě to totálně vytáčí a na jeho :" Ale vždyť to vždycky, vždyť jsme vždycky..." vyhrknu ještě dřív, než to dokončí:" No tak teď to bude jinak, no..."
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(18.1.2026 22:38:29)
Jsem jako tvůj manžel, taky chci všechno stejný.
|
|
|
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 21:48:50)
"Ja tak hucela do rodicu, v dobe kdy byli jeste celkem fit, protoze ctvrte patro bez vytahu."
Rodinová, ano, přesně to je náš případ.
Já chodívala pěšky i do šestého patra v paneláku s výtahem, jen tak, protože ráda chodím. Tak mi nepřišlo jako problém nastěhovat se takhle blbě. My přece budeme vždycky fit a kdyby ne, to se pak nějak vyřeší, to je daleko. No, a najednou je to blízko
|
| Rodinová |
|
(18.1.2026 21:56:58)
Zabko, vek dozene kazdyho, zatim chodit muzem, zatim… treba to bude do smrti, ale treba ne.
Proto zvazujem stavet novej domek pres ulici, protoze hlavni vstup z prvniho patra, co mame ted, se muze stat problemem ze dne na den
|
| Federika |
|
(18.1.2026 21:59:36)
Já jsem si teď ve své pracovně dole pořídila nádhernej obrovskej stůl, z masívu. Je od stěny ke stěně, má skoro 3 metry na délku.
No a je to jediné místo, kde se dá dole udělat sprchový kout a umyvadlo, s bezbariérovým přístupem.
Tak už kvůli tomu stolu,sakra, to snad nebudemme rychle potřebovat
|
| Rodinová |
|
(18.1.2026 22:00:55)
a kdyz budete, reseni pro stul urcite najdete!
|
| Federika |
|
(18.1.2026 22:03:48)
Jo v té pracovně je pak už jen velká postel. Tak přišoupnu k posteli a bude mi na něj pečovatelská služba dávat jídlo. Asi
Bože, to jsou představy
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| TaJ |
|
(18.1.2026 21:31:48)
Ropucho, já mám aktuálně svůj čtvrtý domov - nejdřív jsme bydleli s rodiči, bratrem a babičkou v činžáku v centru Prahy, pak v mých 5 jsme se stěhovali na sídliště do paneláku. Tam odtud jsem se odstěhovala až ve 25 letech ke svému budoucímu manželovi opět do činžáku, kde jsme byli 4 roky. A poslední stěhování bylo, když jsme zrekonstruovali domek, kde bydlíme teď už 22 let. Všechny ty domovy pro mě znamenaly moc a už bych se teď nikam stěhovat nechtěla.
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 21:37:45)
TaJ, naprosto věřím.
Mně se stále zdávají sny odehrávající se v bytech, kde jsem vyrůstala.
Kolem domů, kam jsem si přinesla z porodnice děti (každé do jiného), občas jezdíme a pokaždé nostalgicky vzpomínám.
Po posledním stěhování jsem byla rozhozená několik let, než jsem začala brát nové místo jako domov.
A když jsem konečně zapustila kořen, znovu se mi ho trhat nechce.
|
| Federika |
|
(18.1.2026 21:42:13)
Já jsem asi nikde kořen nezapustila
Mám vztah k některým místům, to jo.
Ale k bydlení a věcem ne.
Což neznamená, že bydlení a věci nemám ráda, to naopak
A mám teda moc ráda pocit, že bydlím někde kde mě nemůže nikdo vyhodit. Z toho mám naopak trauma, užila jsem si toho dost.
Vidím ale,že je to spíš zkušeností.Moje děti ani netouží po vlastním bydlení, je ji jedno, kde budou žít a jestli budou v pronajatém bytě,domě...Prý tohle dneska nikdo neprožívá.
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 21:58:28)
"jestli budou v pronajatém bytě,domě...Prý tohle dneska nikdo neprožívá."
Asi jak kde. Na venkově touhu po vlastním bydlení vidím pořád. Mladí tam žijí úplně stejně jako někdy v osmdesátých letech, hledí, jak nejrychleji postavit.
V Praze to logicky funguje jinak, tam mladý člověk tuší, že nic nepostaví Alespoň tedy děti chudých rodičů, jako jsou ty naše.
Syn asi bude ještě dlouho vlát po podnájmech, než v životě nějak zakotví, dcera by vlastní bydlení výhledově chtěla, až budou zakládat rodinu, ale to vědí, že budou muset z Prahy.
|
| Stáňa * | 
|
(18.1.2026 22:03:50)
Ropucho, nejspíš je to specifikum Prahy, Brna, Ostravy, prostě hodně velkých měst.
I v krajském městě, kde mám obě děti, by oba rádi byli ve svém. Kolegové staršího, pokud to jen jde, staví nebo přestavují staré.
|
|
| Stáňa * |
|
(18.1.2026 22:05:43)
Ropucho, na venkově? Tam už skoro žádní mladí nejsou, většina je ve větších městěch. Bavíme se o věku 20 - 35.
Pak se někteří vrací a snaží se postavit nebo přestavět rodinný dům. Ale neplatí to pro všechny vesnice, minimálně ne ty v pohraničí. Tam mladí nežijí.
|
| Federika |
|
(18.1.2026 22:08:03)
Stáňo,
to máš vlastně pravdu.
A ti, co tam zůstávají, vyřizují často invalidní důchod, žádají o obecní byty.
Práce tam pro ně není. Malé vesnice mají čím dál menší počet obyvatel.
|
|
|
|
| TaJ |
|
(18.1.2026 23:32:52)
Federiko - "prý tohle dneska nikdo neprožívá...". Tak tohle přesně vím, že má třeba můj syn jinak, pro něj je důležité, kde bydlí a aby měl to svoje, na co je zvyklý a aby to bylo takové to jeho stálé "doma".
|
|
| Monika |
|
(19.1.2026 13:06:00)
Federiko, tak to musím říct, že moje děti, hlavně syn, teda docela prožívají to, že si "asi nikdy v životě nekoupí vlastní byt v Praze". Určitě by chtěli raději vlastní než nájem. Ale stačí jim byt, nemusí to být dům se zahradou A já osobně tedy taky nevím, jak bych psychicky zvládala s dětmi bydlet v nájmu tím obvyklým současným stylem, že se nájemní smlouva prodlužuje každý rok nebo maximálně ob rok ... Sama jsem se taky stěhovala víckrát a bylo to celkem v pohodě, ale s dětmi (a všemi příslušnými krámy) to už je mnohem horší představa ... Myslím, že toto dost přispívá k současné nechuti mladých zakládat rodinu. I v naší generaci bylo stabilní bydlení zcela zásadní milník pro rozmnožování ...
|
|
|
| Čumča. | 
|
(19.1.2026 17:55:35)
"Mně se stále zdávají sny odehrávající se v bytech, kde jsem vyrůstala."
Ropu, vím, co myslíš, já mám tohle s domkem, kde jsem trávila dětství, i po 30 letech si pamatuju, kde na jaře vyrašily v louce jaké luční kvítí, jak zvláštně tam byly nakloněné kamenné schody, že tam v létě intenzívně voněl pustoryl a zimolez...
Ten "svět" už neexistuje, ale mně se po celý život zdají sny právě odtud, v těch snech jsem dospělá, ale starám se o ten dům...poté jsem bydlela v 8 jiných domech, ale ten první mám vygravírovaný do mysli
|
|
|
|
| Stáňa * |
|
(18.1.2026 21:51:33)
Ropucho,
když jsi v 6. bytě/domě, to všechno vždy taháš s sebou? Nebo jsi se dokázala od všeho odprostit?
Ptám se z praktického pohledu.
Máme velký dům, v něm památky na předky, vůbec si aktuálně neumím představit, že všechno to vyhazuju někam do kontejnéru. Těžko bych to dala všechno do nějakého malého bytu.
Zrovna teď řeším, co s plnými skříněmi hodnotově bezcenného skla a porcelánu nebo skoro 200 let starých knížek. NIKDO to nechce. Mám to vyhodit?
Jak řešit dokumenty typu křestní list a vysvědčení už nežíjícího tchána. Na to bych potřebovala Sedmikrásku, ta by třeba věděla.
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 22:09:27)
Stáňo, já toto zatím nikdy řešit nemusela, stěhovali jsme se vždy z menšího do většího, moc věcí jsme neměli.
Až v současném bytě je to jiné, byt není úplně malý, jsme tu bezmála dvacet let, máme plný sklep, plnou půdu... I z organizačního hlediska mi tentokrát stěhování nahání hrůzu.
Ve tvém případě bych se asi obrátila na firmu, která likviduje pozůstalosti, oni vědí, co právě s věcmi typu porcelán, knihy apod., které si nechceš nechat ani je jen tak vyhodit.
|
| Federika |
|
(18.1.2026 22:12:25)
Moje mám má všechny tyhle poklady, které sbírala tedy asi tak 70 let v několika dřevěných boudičkách na zahradě. Otevře je a jsou naplněné odzdola nahoru, neprojdeš tam. Už ani neví, co tam všechno je. Nedávno lamentovala:" Co ty si s tím jednou počneš!!"
No, co...
|
| Beat | 
|
(18.1.2026 22:34:48)
Fed, nechala sis udělat do pracovny to graffiti?
|
| Beat |
|
(18.1.2026 22:48:57)
No tak bezva
|
|
|
|
| Stáňa * |
|
(18.1.2026 22:36:01)
vyhodis?
|
| Federika |
|
(18.1.2026 22:45:33)
Stáňo,
pravděpodobně bychom se tam sešli, rodina, příbuzní, přivezli bychom kontejnery, pravděpodobně několik,házel bychom na kontejner, pokud by někdo objevil něco, o by chtěl, vzal by si to.
Týdny nebo měsíce bych to fakt netřídila.
|
|
|
|
|
| MaMar | 
|
(18.1.2026 22:44:50)
Stáňo, tohle je určitě těžké, když rodina žila v domě po víc generací. Moje máma hrozně těžko nesla, když se musela přestěhovat ke mně kvůli ztrátě soběstačnosti a dům, který stavěli její rodiče a žila v něm většinu života, jsme z více důvodů museli prodali.
Většina nábytku, knih a dalších cennějších i bezcenných věcí se tím octla v mém domě, a já teď v posledních letech, když se děti odstěhovaly a máma už nežije, zvažuju, jak moc mám dům upravovat - vlastně až teď na to mám nějaké volné peníze - když jsem se sem před čtvrtstoletím nastěhovala s dětmi, musela jsem všechno dělat co nejlevněji, nebo jestli mám spíš postupně většinu věcí vyklidit a směřovat postupně k prodeji. Je to teď pro mě vlastně zbytečně velké. Ale přesně jak píšeš - co s dokumenty a knihami i dalšími věcmi po prarodičích z obou stran. Zatím ještě doufám, že přibudou nějaká vnoučata a větší prostor se bude hodit aspoň při jejich návštěvách. A časem se uvidí...
|
|
|
|
|
| babi_ |
|
(18.1.2026 20:33:41)
Zrovna tu tak v sobě na základě zdejší diskuze kutám nějaký záblesk touhy po parfému (nikdy jsem žádný nepoužila, vlastním asi dva darované desítky let nepoužité),
a nic. To mám stejně jako s barvením vlasů a nehtů. Jsem na to líná, nechápu proč se tím zabývat (v mém případě). Voním si velmi mírně mycími prostředky a vypraným oblečením, shrnuto čistotou, víc k tomu přidávat nechci.
|
| Federika |
|
(18.1.2026 20:34:57)
Babi,
já chci taky po tom netoužit
|
|
|
|
|
|
|
|
| TaJ |
|
(18.1.2026 18:00:21)
Federiko a proč děsí? My s tím třeba počítáme, kdo jiný by to zdědil, když syn je jedináček? Navíc je to náš i jeho domov, prožil tu celý svůj dosavadní život a nemyslím si, že by o něj nestál...má to tu rád.
|
|
| Fern |
|
(18.1.2026 18:00:53)
naštěstí si do hlav vzájemně nevidíme,žejo
|
|
|
| Silvie+dva kluci |
|
(18.1.2026 18:15:21)
Domy jsou v menších vesnicích do 40km od Brna. Cena je možná vyšší, jsem to tak strelila těch 8 milionů.
Jinak to nezdedili, ale počítá se s tím.
Taky počítám s tím, že naše děti zdědí naše domy, kdo by je měl dostat?
Ve finále to bude na nich, spíš mě zajímal nějaký obecný pohled na soužití generací.
Ja jsem byla ráda za babičku v domě, když byli kluci malí. Teď ziju v domě kousek od rodičů, ale prostě až to jednou nepůjde, půjdou k nám. Sestra má byt a já velký dům. Takže to vicegeneracni soužití asi zase nastane.
|
| babi_ |
|
(18.1.2026 18:35:22)
Ovšem právě ten "pohled na soužití" je záležitost čistě těch zúčastněných. To má každý jinak. Jestli jim (rodičům a mladým) to přijde přirozené, v pohodě, jsou schopni nastavit si případně pravidla, pokud by si soužití do vhodné podoby nesedlo "samo", tak je asi zbytečné pořizovat nezávislé bydlení.
Pokud mají nějaké pochyby již před společným bydlením, tak probrat ta pravidla předem, jestli se na nich hladce shodnou.
Pokud mladí z principu chtějí nezávislé bydlení, tak není co řešit. Přemlouvání, že to jsou zbytečně vyhozené peníze, je liché.
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 19:18:06)
Silvie, obecný pohled na soužití asi neexistuje, vždycky je to osobní.
Bez ohledu na vztahy s rodiči bych myslela také na budoucnost - může se stát, že z různých důvodů budou potřebovat mladí bydlení změnit a byt ve dvougeneračním vesnickém domě budou hůře prodávat než samostatnou nemovitost.
|
|
|
| Monika |
|
(18.1.2026 18:51:19)
No, v tomto se asi dá těžko někomu radit, leda snad pokud bych podrobně znala poměry. Já osobně bych klidně bydlela v jednom domě s oddělenými byty s mými rodiči, jsem přesvědčená, že by to bylo O.K. Naši ale teda takový dům nemají a v mém rodném městě bychom stejně s manželem těžko hledali práci. Společné bydlení s tchyní, byť v oddělených bytech by asi bylo těžší, její návštěvy u nás v prvních letech po svatbě mě nervovaly, ona měla moc dobrých rad, až se to nedalo vydržet Ale v jádru je fajn, takže asi by si to sedlo, a možná, že při oddělených bytech by respektovala teritoria a nebyl by problém. Mně se v principu dvou a vícegenerační bydlení (s vlastním soukromím jednotlivých rodin) hodně líbí, ale strašně moc to závisí na konkrétních lidech.
|
|
| Čumča. |
|
(18.1.2026 19:09:37)
myslím, že by bráškové měli počkat, až budou majiteli, na budoucí dědictví hypoteční banka nepůjčuje
to přeci není otázka nějakých čísel, ale toho, jestli spolu ty dvě generace dokážou žít pod jednou střechou, a o jejich vztahu není nic psáno
|
| babi_ |
|
(18.1.2026 19:12:15)
"Vztahy jsou normální, žádné hádky atd, ale teď spolu nežijí."
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 19:23:46)
Já jsem se svými rodiči také neměla žádné hádky, ale žít jsem nechtěla ani ve stejném městě, natož domě. Právě díky odstupu a vzdálenosti nám vztahy bez hádek vydržely.
Sdílení jedné nemovitosti může vztahy vyostřit a což teprve, až budou ve hře vnoučata. Nešla bych do toho, ale znám lidi, kterým to funguje. To je opravdu silně individuální.
|
|
|
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 | 
|
(18.1.2026 19:33:33)
Hmm... obecná pravda v tomhle neexistuje... Jen různé úhly pohledu...
Já vždycky byla šťastná za každý z těch 110 km, co nás dělily od mých rodičů i od tchýně. Někdy to bylo těžší, dokud byly děti malé, uvítala bych, kdyby někdo mohl vypomoci, občas pohlídat, vyzvednout ze školky... Ale stálo to za to. Ovšem daleko víc trpím teď, kdy tu pomoc musím poskytovat já a k tomu je to těch zatracených 110 km Navíc teda děti byly malé chvilku, ale tady mám pravděpodobně před sebou mnoho let...
Na druhou stranu pořád platí, že žít bych nedokázala ani s tchýní, ani s tátou přitom vztahy máme hezké (podle mne díky tomu odstupu)
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 19:46:37)
Rose, to je krásně napsané a zcela se s tím ztotožňuji
|
|
| babi_ |
|
(18.1.2026 20:11:05)
Tak jiný úhel. Jsem ráda, že jsme bydleli pár km od jedněch i druhých rodičů, na stejné straně Prahy. Všichni prarodiče mi pomáhali zejména v mladším školním věku dětí stěhovat je po kroužcích. Vídali jsme se s obojími často, víc tedy s tchánovci, kteří pořádali rodinné obědy jen tak nebo oslavy narozenin, což vzhledem k velikosti rodiny bylo co měsíc s tím, že se jich spojovalo více dohromady.
S tchyní jsme trávili mnoho let každé prázdniny týdny (několikrát i 7) na letním bytě s dětmi, neteřemi, synovci, švagrovými... Jedna malá kuchyň, jedna koupelna. Spousta společné činnosti, výletů, péče o děti. Žádné spory, ani napětí. (Dobře, že babička stála připravená u naloženého kola, kdy tedy jako konečně vyjedeme na ten výlet, zatímco my matky jsme se snažily nacpat děti nepoblinkané a v suchých plínách do sedaček, nepočítám ). Sedly jsme si perfektně, podobné povahy, přístupy. S tchýní jsme si byly opravdu hodně blízké hlavně po úmrtí tchána a poté MM. Také se pak velmi hodilo, že bydlíme blízko, a můžeme se s dalšími příbuznými starat bez problémů 24/7 až do konce.
Myslím, že v jednom domě bychom vícegeneračně žít mohli, ale nevím, pár týdnů v létě nejsou desítky let.
S našima bychom také mohli, dalo se s nimi vždycky dohodnout cokoli. Výhoda "studených čumáků", ty emoce tam tak rychle a prudce nebublaj...
Teď tedy bydlím více jak 6 let sama, a již si neumím představit bydlet s kýmkoli. Ovšem vzhledem k věku a rozmístění=zabydlení rodinnných příslušníků to již není téma.
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 20:42:13)
Babi, ten letní byt je myslím něco trochu jiného.
Dočasně o prázdninách se snese více než na trvalo doma, v běžném pracovním režimu.
|
| babi_ |
|
(18.1.2026 20:53:33)
Ropucho, no však to píšu, že pár týdnů ročně (i když zas na hodně stísněném prostoru) a desítky let jsou rozdíl.
Ale každopádně jsem ani jedny rodiče nepotřebovala mít sto kilometrů daleko, naopak.
Je to hodně i o povahách. Než mě něco vytočí, dvakrát se vyptám, proč co jak, případně to rovnou akceptuji.
Třeba jak tu psala Federika o vodě v předsíni, že si hned zanadává - to mi nic emočně nedělá. Zkusím tam dát víc zachytávacích hadrů a chodím v nepromokavých trepkách či opatrně, abych si nenamočila ponožky. A takhle obdobně s mraky drobností, co soužití obnáší.
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 21:06:41)
Babi, máš štěstí, že jsi klidná a snášenlivá
Já jsem bohužel silně nesnášenlivá. Na své soukromí jsem náročná, musím mít věci po svém, musím mít spoustu osobního prostoru a lidi chci vidět jen tehdy, kdy já chci, což není úplně často K soužití se nehodím.
|
| Čumča. |
|
(18.1.2026 21:15:15)
Ropu, máš štěstí, že to o sobě víš, znáš se... Hodně lidí si různé nalhává "já se snesu s každým" - no, často to fakt není pravda, lidi si strašně lžou do kapsy a mají sami o sobě spoustu romantických představ
|
| Ropucha + 2 |
|
(18.1.2026 21:26:23)
Čumčo, u mě to opravdu nejde přehlédnout
Já ve svém osobním prostoru snesu svého muže, protože ho mám od svých dvaceti let, takže to už je tak trochu moje součást a je to velké privilegium, nikoho dalšího fakt ne.
Možná by mi kupodivu nevadilo soužití s dcerou a jejím partnerem, kdybychom měli dostatečně velké oddělené zóny, protože ona je po mně a její partner je stejný, takže bychom si asi dobrovolně drželi odstup všichni vzájemně Ale předpokládám, že spíš zdrhnou někam do bezpečné vzdálenosti od rodičů, jako jsem to udělala já
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(18.1.2026 23:14:57)
Manžela mám od 17 let, 40 let, v dospělosti jsem bez něj nikdy nebyla, s dětma si taky spolubydlení umím představit, dcera tu s námi ještě občas bydlí.
|
|
|
|
| babi_ |
|
(18.1.2026 21:21:11)
No ale tohle byl problém i s partnerem a dětmi.
Nemusí být věci po mém, to je pravda, ale nevidět lidi potřebuji taky. Ovšem tchánovci v jiném patře by byli mnohem dál, než děti v obýváku.
Teď už taky chci a mohu bydlet sama, ale tak do 50 jsem tu rodinu nějak dávala.
|
|
|
|
|
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(18.1.2026 22:47:08)
My jsme měli maminky v jedné ulici, tchyni ve vedlejším domě a moji maminku 5 minut pěšky, i tátu, ale s tím jsme se nevídali. Na pomoc to stačilo, nejdřív oni nám s dětma, pak my jim. Ale společně v jednom rodinném domě si to neumím představit.
|
|
|
| Čumča. |
|
(18.1.2026 21:08:01)
blbé je to, že se vlastně předpokládá u dvougeneračního domu, že tam prostě budou bydlet dvě generace společně - tj. lidé se přizpůsobí tomu domu, ne naopak - já chci teda bydlení mně na míru
|
|
| sally | 
|
(18.1.2026 22:37:06)
záleží na tom, kde jsou ty domy... pokud v místě, kde mladí chtějí žít, mají práci atd., tak by dávalo větší smysl upravit dům tak, aby byl skutečně dvougenerační (třeba i oddělené vstupy, izolace jednotek od sebe, možná i dělení pozemku (aby nebyly sváry, že jedna strana chce mít latifundie a dřít na latifundiích a druhá strana chce třeba posezení s grilováním nebo tak). Určitě by to chtělo nějak stanovit pravidla - kdo bude co platit, kdo se bude a jak starat o zahradu, kdo bude kde parkovat - fakt to chce domluvu o všem...
|
|
| mabela | 
|
(19.1.2026 11:19:01)
Tak předpokládám, že rodič už není nejmladší a časem bude potřebovat pomoc. Takže bych si udělala samostatný byt v dome, který mi rodič daroval a až by bylo potřeba, postarala by se rodiče.
|
| babi_ |
|
(19.1.2026 12:16:59)
Takhle to vůbec nevidím:
"Tak předpokládám, že rodič už není nejmladší a časem bude potřebovat pomoc. Takže bych si udělala samostatný byt v dome, který mi rodič daroval a až by bylo potřeba, postarala by se rodiče."
Darovaný dům není, jen se počítá s děděním. Rodičům může být cca 45 - 50? (dítě ještě nezakládá rodinu), to je na vizi "starání se o rodiče" ještě daleko.
|
| Dari79 |
|
(19.1.2026 13:16:55)
Od rodičů odcházet je to prostě přirozenější. Že je to dražší, to je bez diskuse.
Myslím, že každý, kdo si čichne k samostatnému bydlení, už má celkem problém se vrátit (když není nějaký průser). Ono je to silně návykové.
A to jsem z vesnice, kde dvougenerační baráky jsou standardem. V mém domě dřív žily i 4 generace (praprarodiče "na výminku", prarodiče v přízemí, mladí rodiče s malýma dětma na podkrovce (kde já mám pokoje pro hosty)). Dneska v celé ulici není žádná třígenerační domácnost, buď jsme tam mladí s dětma nebo naopak už důchodci bez dětí a vnoučat.
V 70./80. letech v mém domě žilo reálně až 11 lidí ve 4 generacích. To byla holt jiná doba.
|
| Ropucha + 2 |
|
(19.1.2026 14:37:45)
Dari, ano, přesně tak. V předchozích generacích bylo takové soužití běžné, protože to systém lépe nedovoloval. Ale když má dneska člověk možnost, myslím, že se každý dospělý velmi rád osamostatní. Jsou možnosti bydlení, dopravy, služeb... takže si většina lidí může zajistit pohodlí a soukromí.
Pokud někdo chce bydlet s rodiči nebo dětmi, protože to tak cítí, samozřejmě může, ale většinově není třeba akceptovat to z nouze a kazit si vztahy.
|
|
| Žžena |
|
(19.1.2026 16:55:18)
Tak třeba v naší ulici je vícegeneračních polovina domů. Ale všechny jsou patrové, každej má svoje patro. Mezi spolužáky mých dětí je to taky tak půl napůl. Některé rodiny mají baráky vedle sebe, nebo mladí postavili na zahradě rodičů, takhle tu máme rodiny, kde žijou takto vedle rodičů třeba tři potomci s rodinami. Lokálně se ta frekvence vícegeneračního soužití prostě dost liší.
Ale taky je fakt, že jsme v lokalitě, kde si za deset milionů nepostavíš ani kozí chlívek. A jako hypo na třeba 13 mega, to už každej mladej pár nedá.
|
| Čumča. |
|
(19.1.2026 17:41:05)
i v nabídce realitek v lokalitě, kterou sleduju, je spoustu dvougeneračních domů - ne vždy je přestavba/přístavba dobře vymyšlená, aktuální cena té nemovitosti je závratná, jelikož je to třeba 220m2 i víc, předpokládané náklady na rekonstrukci jsou závratné taky - to už ty dvě generace musí moc moc žít společně, aby si takový dům pořídili, opravili...
|
|
| Stáňa * |
|
(19.1.2026 17:53:56)
Za sebe vidim nejvetsi riziko v tom, co tu popisovala Dari. A to je partner potomka, kteremu ten dum patri. Investuje do toho domu svoje vydelane penize a pak ho ten potomek vyhodi. Ten partner nikdy nedostane to, co do toho vlozil. Samozrjeme je logicke, ze rodice potomka chteji, aby nemovitost byla jen jeho, ale je to nefer.
V nasi sirsi rodice az na jeden pripad bylo vsude vicegeneracni souziti a fungovalo to jen v jednom pripade. V jednom pripade snacha dojutila po letech potomka ke stavbe vlastniho domu a od odstehovani rodice manzela nenavstivila. Vnouce prarodice vidi parkrat do roka a to od se e bydli 20 km. Syn vlaje mezi obema. A takovych pripadu je...
|
|
| Silvie+dva kluci |
|
(19.1.2026 17:59:42)
U nás na vesnici je taky většina domů dvougeneračních, přízemní jsou buď ty nově postavené nebo už hodně staré chaloupky.
Jinak každý by žil asi raději sám, ale v dnešní době pořídit samostatné bydlení není prostě pro každého. My jsme vesnice, ale kousek je Brno, kde je spousta pracovních příležitostí, takže domy se prodávají poměrně draze a pozemky ještě dráž, pokud se nějaký objeví.
|
|
| Rodinová |
|
(19.1.2026 19:30:28)
Kde to zijes, zzeno?
U nas v Buranove necelych 30 kilaku od Prahy za 10 mega dum postavis urcite, o chlivku ani nemluve, teda na svym pozemku.
|
| Federika |
|
(19.1.2026 19:35:50)
Rodinová,
snad i jo
Jen musíš mít k tomu ten pozemek-taky za ca 10 Mio nebo i víc...
|
|
|
|
|
| Čumča. |
|
(19.1.2026 16:04:56)
souhlasím, babi, současní majitelé se ještě mohou rozvést a uzavřít nové sňatky - a potom už bývají majetkové spory i nové rozdělení dědictví vůbec výživné...
|
|
|
|
| Dooly. | 
|
(19.1.2026 11:40:48)
u nas v rodine mame podobny pripad,akorat , ze byl 1dum a v nem 3byty
v 1rodice
a v tech dvou deti se svymi partnery, pozdeji i detmi
1dite uteklo z domu ve chvili,kdyz partnerka otehotnela a ten byt (3+1) radeji pronajimaji a sami donedavna i s ditetem bydleli v 1+1
1dite zustalo, ale skripe to hodne a dite ted rika,ze za ty prachy,co vrazilo do rekonstrukce,meli radsi koupit chatku v zahradkarske kolonii a zit tam,ze by to bylo lepsi ziti
ale zalezi na tom jake jsou vztahy s konkretnimi rodici,ptz to dite kt uteklo,tak ti sli k druhym rodicum a byli tam v pohode
|
|
| Sam01 | 
|
(19.1.2026 13:13:33)
Tak rozhodnout se musí sami, co je pro ně lepší řešení. Já osobně pokud by mi stuace dovolila bych preferovala samostatné bydlení. Vidím to u nás. Máme dvou generační dům,který by, pokud by byl zájem šlo přestavět i na tří generační, protože jsou to tři patra. Teď už bydlíme dlouho s manželem sami a užíváme si klid a ticho. Když přijedou děti,tak je samozřejmě moc rádi vidíme,ale těšíme se zase na svůj klid a soukromí. Myslím,že děti to mají stejně. Rádi přijedou třeba na víkend k nám,ale pak se zase rádi vrátí do svého. Obě děti vědí,že,kdyby se něco nepovedlo mohou se vrátit domů. Svoje pokoje tu mají,ale myslím,že i přes nadstandardní vztahy máme všichni rádi svoje soukromí. Myslím,že mladí mají bydlet sami a mají si vyzkoušet,co všechno to obnáší. Od platby za bydlení až po údržbu.
|
| Fern |
|
(19.1.2026 13:32:55)
Máme to přesně takhle s mužem (a i sdětmi).
Kluci taky mají své pokojíky stále v našem domě a když přijedou,hned je začnou okupovat i se svýma rodinama.
Teda radši si ani nechci představovat,kdyby se jeden z nich rozhodl bydlet furt s námi,jakože by ani nevyletěl z hnízda,bych se ptala,kde jsme udělali chybu a taky i po praktické stránce - to jako bych furt řešila i jídlo pro to dospělácké děcko? - to si už vůbec neumím představit, protože někdy se rozhodujem s MM až na posl. chvíli, jestli budem obědvat doma nebo vystřelíme někam na výlet a najíme se venku.Leze mi to starání se o jídlo i jen s MM, mít tam dalšího jedlíka,z toho bych asi vykvetla a fakt to není o tom,že když vařím přeci 2 porc,tak tam přihodím v poho 1 bramboru navíc
|
| Sam01 |
|
(19.1.2026 15:41:57)
Fern,
máme to s manželem stejně. Někdy se nám chce někamvyrazit,tak vyrazíme nebo si zajdeme na oběd. Už jsme sami,tak nemusíme na nikoho dalšího brát ohledy a řešíme jenom sebe. Je to pohoda.Po letech,které jsme maximálně věnovali dětem přišel čas zase pro nás dva. Cestujeme,chodíme za kulturou,vybíráme dobré restaurace. Je to fajn. Děti máme poblíž takže se scházíme společně docela často třeba jen na oběd v restauraci nebo děti přijedou na víkend. Je to dobré uspořádání a všichni máme svoje soukromí. Do domu bychom se vešli. Ani nemám tolik strach z nějakých konfliktů,ale myslím si,že je zdravé,že děti odešly žít svůj dospělácký život.
|
|
| Žžena |
|
(19.1.2026 16:46:21)
Proč bys řešila i jídlo pro "dospělé děcko"? Snad má každý svoji kuchyň, svoji ledničku, svoji spíž a vaří si sám. Jedná se o dospělé samostatné lidi, ne mamahotel.
Stejně tak má každá "generace" vlastní program a nemusejí se na něm koordinovat.
|
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(19.1.2026 14:29:30)
"Když přijedou děti,tak je samozřejmě moc rádi vidíme,ale těšíme se zase na svůj klid a soukromí. Myslím,že děti to mají stejně. Rádi přijedou třeba na víkend k nám,ale pak se zase rádi vrátí do svého."
Přesně takhle to cítíme v naší rodině.
Dospělí rodiče a dospělé děti patří mezi nejbližší lidi a rádi spolu stráví čas, ale k trvalému žití jsou to samostatné jednotky.
Přijde mi to tak zdravé. Překračování hranic by jen zbytečně narušilo vztahy.
|
| Sam01 |
|
(19.1.2026 15:44:43)
Ropucho souhlasím.
Jsem ráda,že naše děti v pohodě zvládly ten přechod do dospělosti. Oba jsou samostatní, našli si partnery, zařídili vlastní domácnosti. Mám za to,že takhle přesně to má být. Mít doma nějaké mamánky do třiceti nikdy nebyl můj cíl. Takhle si zachováváme svoje soukromí a přitom máme dost příležitostí se potkávat a podnikat společné akce.
|
|
|
|
|
V její náručí
Šediváčkův longRychnov n/K 
Únik z planety MarsPraha 3 
Ledové sochy na PustevnáchNový Jičín 
Jizerská 17Jablonec n/N 
Setkání sběratelůKroměříž 
Šediváčkův long
Únik z planety Mars
Ledové sochy na Pustevnách
Jizerská 17
Setkání sběratelů
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)