Re: Žití s rodiči x velké zadlužení

Tak jiný úhel. Jsem ráda, že jsme bydleli pár km od jedněch i druhých rodičů, na stejné straně Prahy. Všichni prarodiče mi pomáhali zejména v mladším školním věku dětí stěhovat je po kroužcích. Vídali jsme se s obojími často, víc tedy s tchánovci, kteří pořádali rodinné obědy jen tak nebo oslavy narozenin, což vzhledem k velikosti rodiny bylo co měsíc s tím, že se jich spojovalo více dohromady.

S tchyní jsme trávili mnoho let každé prázdniny týdny (několikrát i 7) na letním bytě s dětmi, neteřemi, synovci, švagrovými... Jedna malá kuchyň, jedna koupelna. Spousta společné činnosti, výletů, péče o děti. Žádné spory, ani napětí. (Dobře, že babička stála připravená u naloženého kola, kdy tedy jako konečně vyjedeme na ten výlet, zatímco my matky jsme se snažily nacpat děti nepoblinkané a v suchých plínách do sedaček, nepočítám ). Sedly jsme si perfektně, podobné povahy, přístupy. S tchýní jsme si byly opravdu hodně blízké hlavně po úmrtí tchána a poté MM. Také se pak velmi hodilo, že bydlíme blízko, a můžeme se s dalšími příbuznými starat bez problémů 24/7 až do konce.
Myslím, že v jednom domě bychom vícegeneračně žít mohli, ale nevím, pár týdnů v létě nejsou desítky let.
S našima bychom také mohli, dalo se s nimi vždycky dohodnout cokoli. Výhoda "studených čumáků", ty emoce tam tak rychle a prudce nebublaj...

Teď tedy bydlím více jak 6 let sama, a již si neumím představit bydlet s kýmkoli. Ovšem vzhledem k věku a rozmístění=zabydlení rodinnných příslušníků to již není téma.