..to znám :)

Dobrý den,přesně tahle situace u nás nastala u našeho syna..před šesti lety začal v září chodit do školky(adaptace s problémy) a první vánoční besídka..všechny děti tančily,zpívaly a jen náš synátor stál u učitelky a řval..celou besídku brečel..mísil se ve mně vztek s lítostí a v manželovi taky..na jednu stranu jsem byla naštvaná,na druhou stranu jsem měla sto chutí odtáhnout ho domů a ulehčit mu situaci..po besídce jsme se s manželem pohádali,ale dál jsme to nijak neřešili..kjakmile se blížila další besídka,nevím jestli jsem z ní neměla větší strach já,než syn.Můžu Vás uklidnit,sn z toho vyrostl a spolupracoval úplně jako všechny jiné děti.Ba naopak,začal vystupovat dokonce v pěveckém sboru.Myslím,že s výchovou to nemá nic společného,dle mě jsou děti,které jsou v cizím prostředí adaptabilnější a děti,které na to potřebují čas..takže zbytečně se nehádejte,dítě si tohle musí odžít sama..začala bych to řešit až ve chvíli,kdy by se situace několikrát opakovala..třeba má jen Váš potomek sílu prosadit si svůj názor,a z pozice děcka to asi takhle bylo nejsnadnější..vždy si to převedu na sebe,že vlastně já taky nemám někdy náladu podléhat všeobecnému nadšení a udělám si věc po svým :)..a co se týče vychování-myslím,že důslednost ve výchově je asi to nejdůležitější,ale vše má své hranice..syn nyní chodí do třetí třídy,je jedničkář,s chováním má problémy asi jen doma :), a co se týče veřejného vystupování nemá problém..prostě z toho vyrostl :)..tak držím palce..